Krevní pouto

První ze dvou australských filmů v letošním programu nabízí zcela jiný druh zážitku, než lze z názvu festivalu usuzovat; spíše je na místě tento nádherně natočený snímek srovnávat s loňským delikátně hrůzostrašným Domem ďábla. Nebývá zvykem, abychom se v otrlých textech rozepisovali o něčem tak efemérním, jako je krása. Krevní pouto ale krásné je. Od prvního do posledního záběru. Hrdinkou vyprávění je Linda, mladá žena, která se po letech vrací do rodného hnízda kdesi v australské pustině, kde má převzít dědictví po matce. Rozlehlé rodinné sídlo již léta slouží jako domov pro seniory. Vstupem do domu se dívka ponoří do živného roztoku vzpomínek, které jen pomalu vyplouvají na povrch. Kdysi se tu něco stalo a paměť místa jako kdyby začala prosakovat zdmi do současnosti. Snímek představuje unikátní kombinaci gotického hororu se slasherem, jeho nejvlastnější kvalitou je pak mistrovské filmové zpracování, promyšlené do posledního detailu. Režisér a autor scénáře Tony Williams zjevně do projektu vložil veškerou svou invenci i energii a žádný další film už nenatočil. Soustředěně buduje atmosféru a kamera využívá každého zákoutí domu, který se mění v magický prostor, v němž může být vše dílem nadpřirozené síly stejně tak jako jen zjitřené představivosti hrdinky. Zmínit je třeba i hudbu německého experimentátora Klause Schulzeho. Výsledkem je hypnotická bdělá noční můra, komplexní dílo, připomínající vybroušený diamant, jehož každá ploška přispívá k celkovému strhujícímu dojmu. Přes různé odkazy ke klasickým vzorům jde o film důsledně svůj a jedinečný. Vyznavače rychlé akce asi neohromí, milovníky rozkošnicky pomalého dráždění však odmění intenzivním vyvrcholením. Filmovou kopii zapůjčil Australský národní filmový a zvukový archiv. 7 Festival otrlého diváka