Figaro

Francouzský film "Figaro" si jistě zasloužil pozornost tehdejšího obecenstva, hlavně tím, že to byl film jemný, skoro tak, jako pudrový porašek rokokových paruk, lehce nadnesený, jako ty krinolíny. Příběhy veselého a dobrého sevillského lazebníka, který poskytl Mozartovi a Rossinimu náměty k jejich nesmrtelným operám, jsou v tomto filmu spojeny v jedno dějové pásmo. V prvé půlce jsou to hravé a škádlivé Figarovy kousky, když půvabnou Rosinu zachrání před svatbou s obstarožním drem Bartolem a přivede ji do náručí hraběti Almavivovi, před jehož záletností musí pak stejně obratně ochránit svou vlastní nevěstu Zuzanu. Druhá půlka má ráz spíš dramatický. Intrikánský přítel padlého hraběnčina bratrance, který svou krásnou sestřenku blouznivě miluje, ví jediný kromě Figara a Zuzany o tajemství hraběnčina poklesku a hledí ho využít ke svým mrzkým plánům. Je to ovšem opět Figaro, který za pomoci své koketní ženušky je zhatí. Tento víc jak osmdesátiletý film hýří výpravou, jak si na ni vždy Francouzi potrpěli ve svých historických filmech. Obraz střídá obraz, do podrobností v ošacení, účesech a přepychovém zařízení šlechtických zámků. Je zde zachycen vnější ráz doby i společnosti v Seville a Španělsku v poslední třetině osmnáctého století. Tomu všemu jsou přizpůsobeni i herci svými pohyby, které jsou ve filmu fanfaronsky přehnané a úmyslně patetické. Van Duren je představitel Figara. Bohužel, u tohoto herce diváky zamrazila vzpomínka na to, že tento muž, překypující živostí a radostně smělých pohledů, sám ukončil docela nedávno, před uvedením tohoto filmu na plátna čs. biografů, revolverem svůj život...Inu mají svá dramata i herci...