Bedways

Nízkorozpočtový nezávislý film o natáčení erotického filmu o lásce zaujme low-costovým stylem, množstvím nesimulovaných sexuálních aktů a analýzou tématu filmového voyeurismu. Někteří kritici mluví o „úspěšném sexperimentu", jiní o „hardcore dramatu s hardcore obrazy", další pak o „punkové provokaci". Film Bedways dokumentuje jeden z důležitých rysů sekce Porn-art. Všechny tyto snímky se ocitly v oficiální distribuci a velká většina z nich byla, i přes přítomnost explicitních sexuálních scén, uvedena v oficiálním programu některého z prestižních filmových festivalů. Film R. P. Kahla byl premiérován na Berlinale 2010 v sekci Perspektive Deutches Kino, mapující současný německý film, a dokonce celou tuto sekci uzavíral. Zápletka snímku není komplikovaná. Režisérka Nina si pozve do bytu v berlínské části Mitte dva herce, Hanse a Marii, a snaží se s nimi natočit film o lásce prostřednictvím naprosto upřímných a otevřených nesimulovaných erotických scén. V průběhu natáčení se však vztahy mezi jednotlivými postavami začínají komplikovat a postupně se maže hranice mezi režisérem a hercem, hercem a milencem, natáčením a realitou. Režisér Kahl využívá v rámci žánru filmu ve filmu podobné výrazové prostředky jako například Maja Milošová ve snímku Klip (také v programu LFŠ). Do struktury celého díla vstupují v klíčové roli záběry točené režisérkou - hrdinkou a obrazový materiál filmu Bedways se tak prolíná s obrazovým materiálem natáčeným samotnými postavami filmu. S tímto stylistickým prvkem souvisí i motiv různých rovin voyeurství, které se snímek snaží tematizovat a popsat. Řadu scén sledujeme jako diváci úhlem pohledu hlavní hrdinky - režisérky a často je velmi těžké posoudit, kde končí pouhé sledování a začíná voyeurské špehování, kde končí „láska" a začíná porno, kde končí filmování a začíná (filmová) realita. V tomto ohledu je snímek Bedways cenným příspěvkem do žánru filmů o filmu, neboť svými explicitními erotickými scénami posouvá téma voyeurské a manipulativní podstaty kinematografie do nové roviny a odkazuje k podobně zaměřeným filmům, jako jsou Sex Is Comedy (Sex je komedie, 2002) Catherine Breillatové či Důležité je milovat (L´important c'est d'aimer, 1975) Andrzeje Zulawského. Celý film je natočený velmi radikálním realistickým stylem, kterému vévodí syrový a přiznaně digitální obraz bez jakéhokoli přikrášlení a jakýchkoli přídavných efektů (film je ostatně stoprocentně financován z nezávislých zdrojů). Důležitou roli hraje také minimalistická elektronická hudba od uskupení My Park. Jan Jílek, LFŠ 2014