Poslední kompanie

"Poslední kompanie" je z těch nemnoha filmů, které bylo možné nazvat uměleckými dily v celku i v jednotlivostech. Zde ještě k tomu i přistupuje ona vznešená idea sebeobětování ve prospěch celku, která před těmi osmdestí roky ještě diváky uchvacovala například ve filmech "Verdun" či v našem "Plukovníku Švecovi". Zde jde o historickou epizodu, která se odehrála po porážce Prusů u Jeny v napoleonských válkách: Hrstka dvanácti granátníků za cenu svých životů hájila mlýn, který byl stěžejním bodem k cestě přes bažiny, dokud poražená armáda neustoupila přes Sálu. Tento děj několika hodin je souměrně rozčleněn do řady obrazů, které divákům názorně dávají nahlédnout do toho, co se po tu dobu odehrávalo v duších vojáků, až do chvíle, kdy si oni uvědomí, že jsou obětováni. Veselí, otužilí vojáci, celkem dobráci, netají se s dojmem posledního rozhodnutí. Samozřejmě, že jsou stísněni, ale při tom jsou si vědomí své povinnosti a to je jejich hnací silou. Vždyť jsou to přece Němci! Tyto scény od zamženého rána na bojišti až po poslední projev úcty vítězných Francouzů hrdinnému nepříteli tvoří fotograficky obrazy tak dokonalé, jak málo se tehdy vyskytovalo v tehdejší reprodukci. Herecky vyniká v popředí Conrad Veidt jako hejtman, klidný, přirozený, bez jediného násilného gesta. A jemu po boku dvanáct osobitých vojáckých typů. Jako letmý paprsek sune se dějem něco jako vznikající láska mlynářské dcerky, jejíž naivitu a oddanost vystihl perfektní výkon Karin Evansové. Po stránce zvukové tvořil film akustickou jednotu tím, že zvuk i řeč se podřizovala obrazu.