Symfonie hor (Posvátné tři prameny)

Němým filmům již zvonil umíráček, protože v těžkém konkurenčním boji se zvukovým filmem mohly výjimečně udržet krok jen tenkrát, pokud měly navíc oproti vystrojenému ateliérovému prostředí svých zvukových konkurentů scenérie, v nichž se odráží nekopírovaná a nekašírovaná příroda ve své nenapodobitelné mohutnosti a kráse. Tak je to ve filmu "Symfonie hor", který se s podtitulem "Posvátné tři prameny" objevil na plátnech našich biografů. Hned začátek diváky přivádí do tichého alpského městečka, kde režie několika záběry vyzdvihuje nerušený klid života jeho obyvatelů. V mracích se ztrácejí nebo v záři slunce se oslnivě třpytí ledovcovité vrcholy alpských velikánů. Sem se vrací po letech jeden z rodáků, vedoucí inženýr stavby dráhy, který při zkoumání terénu objeví podzemní prameny v krápníkových jeskyních. No, je to ovšem poněkud naivní v alpských horách objevit vápencové útvary, ale my to režii odpustíme za ten šťastný nápad, že zde filmově zužitkovala s velkou fotografickou dovedností podzemní krásy naší Demänovské ledové jeskyně. V inženýrově hlavě se zrodí myšlenka zachytit tyto podzemní proudy v údolní přehradě a vybudovat zde ohromnou centrálu elektrické energie. A opět divák viděl skutečnost:stavbu obrovské údolní přehrady v Grimselu, jedné z největších v Evropě. Tisíce dělníků se hemží, bagry pracují, lanové a podzemní vlečky dovážejí materiálI. A tady i z němého obrazu promlouvá vítězně rachot strojů a turbin. Poslední akt technického dramatu, uvolnění podzemních vod, je také posledním aktem filmového dramatu. A tady se nesmí zapomenout, že uprostřed tohoto zápasu lidského rozumu s přírodou, že tento film má taky nějaký děj, svou tragédii žárlivosti. Neboť inženýr Christomanus získá, aniž by o tom věděl, lásku ušlechtilé ženy svého přítele z mládí, který osnovuje svou pomstu v rozhodujícím okamžiku. Je to jeden z těch nesčetných lidských osudů, promítnutý do velebné osamělosti přírody a horečného ruchu díla lidských rukou. Byl v tom jistý takt režie, že dala jen tušit, že nad hrobem jednoho z účastněných se dva dobří lidé našli. Jednoho z nich představuje Luis Trenker, který se z horolezce a sportovce propracoval na skutečného umělce, a druhou Betty Birdová, pro jejíž půvab našel kameraman působivé osvětlení, jakož vůbec všechny záběry kamery patří k nejlepším stránkám tohoto pěkného filmu.