Ples na rozloučenou

„Ze zprávy městské rady: Věc — plesová zábava. Místo zábavy — Wundertal, sídliště středního rozsahu. Noc ze soboty na neděli. K ránu jeden mrtvý…“ Takhle kusá, byrokratická zpráva rámcuje televizní hru pražské Hlavní redakce dramatického vysílání, nazvanou Ples na rozloučenou. Vznikla podle stejnojmenné knihy současného západoněmeckého beletristy Gerda Gaisera, knihy pozoruhodné, jejíž výjimečnost nespočívá ani tak v literárních kvalitách textu, jako spíš v jeho formě a především v jeho závažnosti. Ano, víc než o dějové motivy jde v této útlé knížce o pokus o filozofický výklad jedné epochy: spisovatel obnažuje rodící se diferenciaci uvnitř západoněmecké společnosti v období nečekaného, omamného „boomu“ v první polovině padesátých let. Hospodářský zázrak Spolkové republiky za Adenauerovy éry kastuje lidi, tmelené do té doby potřebou i nezbytností setřást se sebe následky prohrané války, do uzavřených skupin, formovaných podle příslušných daňových tříd. Peníze a charakter — to je vlastně ústřední předmět Gaiserova zkoumání. Myšlenkovým poselstvím textu je přitom věta, kterou pronáší jedna z postav knihy, Hersa Andernothová: „Člověk se nesmí minout sám se sebou“. Sociální a především morální diferenciaci rozkrývá autor na mikrokosmu maturitní třídy v době, kdy se školáci chystají oslavit konec studia závěrečným plesem. Dosud homogenní kolektiv se zvolna rozpadá na menší skupinky, jež od sebe dělí výše bankovního konta rodičů. U těch bohatších přitom povyšuje vědomí možností, zapovězených těm druhým, výrazně vlastním já nad dosud platícím my. „Chci si koupit magneťák, drahý magneťák. Zabuduju si ho doma do skříňky, a když skříňku otevřu, ozve se mi tichá hudba,“ vysvětluje vlastně upřímně student Drautzmann kantorovi na otázku, proč nepřispěl penězi do třídní sbírky pro chudého spolužáka. Vnitřní rozklad society pak dále pokračuje, byť navenek je demonstrován jen zdánlivě malichernými spory kolem jednoho plesu… Jak už bylo výše řečeno, má Gaiserova kniha blíž k eseji než ke čtivému románu. A jestliže autor nakládá s dějovou linkou i s postavami příkře podle svých racionálních záměrů, lze stěží očekávat, že by text obsahoval pečlivě vybudovanou dramatickou klenbu. Záměr přenést knihu do podoby dramatické literatury byl tak dvojnásob komplikovaný. Adaptátorka (a režisérka) Miroslava Valová pokus podstoupila. Ples na rozloučenou je zvláštní hra. Ne strhující, ne rozjitřující — spíš mrazivá. Autorka programově atakuje rozum. Inscenace je rozvržena na způsob šachové partie: triumfuje v ní neúprosná logika. Přitom tajenka úspěchu hry spočívá, řekl bych, v kombinaci viděného s alespoň rámcovou obeznámeností s fakty, s poměry v NSR oněch let. Už proto nepředpokládám, že by Ples na rozloučenou náležel k divácky nejvděčnějším titulům; pro zcela nezasvěceného přihližitele mohla inscenace zůstat dokonce obtížně dešifrovatelným rébusem. Úplnému soustředění na smysl, na metaforu, podřizuje autorka i veškeré realizační prvky. Odsud možná rezultuje dojem až divadelní statičnosti mnohých sekvencí, strohost hereckých kreací. Retrospektivy, vkomponované do příběhu, jsou natáčeny tak, aby budily spíš dojem symbolů (motiv Rosamunty, motiv Torna): do našeho jednání, do našich úvah „prosakují“ mimoděk i naše minulé osudy… Dlužno v této souvislosti zmínit přínos tří nejbližších spolupracovníků Valové: kameramana Vladimíra Opletala, komponisty Mlhoše Kafky, i architekta Luboše Součka, jejichž práce plně respektovala režisérčin záměr; výsledkem je pozoruhodná celistvost všech významotvorných složek. Ještě k hercům. Pomiňme teď standardní výkony zkušených Andresíkové, Fialové, Postráneckého, Cupáka a dalších. V rolích maturantů se vedle posluchačů lidové konzervatoře a již etablovaného Michala Peška ve vydařené studii psychicky narušeného Rakitsche představili i studenti lounského šestého ročníku pražské konzervatoře Ilona Svobodová, Jan Čenský, Jana Matiášková, Gustav Bubník a Martin Votava. To obsazení jako by bylo symbolické: také oni si zatančili na svém „plese na rozloučenou“ — před prázdninami se za nimi zavřely brány školy. Talent většiny z nich je už prověřen z řady televizních i filmových prací (pár Svobodová — Čenský vytvořil například nedávno ústřední dvojici v Rychmanově filmu Láska na druhý pohled); přejeme si, aby nezplaněl. Aby se neminuli sami se sebou, tak, jak se to přihodilo některým z mladých obyvatel Wundertalu, které představovali… PETANA, Miloš. Ples na rozloučenou. Scéna. 1983, roč. 8, č. 17, s. 5.