Po Institutu Benjamenta (1995, FP 2/99) zůstávají bratři Quayové i ve svém druhém celovečerním hraném snímku s podivným názvem Ladič pian zemětřesení (2005) věrní své výjimečné poetice i svému originálnímu pohledu na svět. Vracejí se v něm k mélièsovským kořenům kinematografie s akcentem na imaginaci plnou fantazie a na hypnotickou snovost podstaty filmu. Po svém přitom přetvářejí inspirativní podněty z různých uměleckých druhů ve vlastní filmový svět, jehož základem je surrealistické vidění a bohatá představivost. Výchozí motiv vyprávění je převzat z Vernova Tajemného hradu v Karpatech, jenž se uplatnil i v žánrově odlišném českém snímku Tajemství hradu v Karpatech (FP 9/81), na kterém se podílel i níže zmíněný Jan Švankmajer. – Patrně na sklonku devatenáctého století se podivínský zloduch a zneuznaný skladatel dr. Emmanuel Droz zmocní bezvládné zbožňované pěvkyně Malvíny van Stilleové a ve své vile Azuceně na tajemném ostrově (zřejmě kdesi ve Středomoří) chce zachovat na věky její hlas jen pro sebe. Žije tu sám s hospodyní a milenkou Assumptou a s několika pacienty-zahradníky. Povolá si portugalského ladiče pian Felisberta, který má k uskutečnění jeho záměru opravit a „vyladit“ několik zvláštních automatů (bizarních hracích strojů), jež Droz sám zkonstruoval a jež jsou zvláštním způsobem „animované“. Ve finále nastane za měsíčního zatmění zemětřesení. Doktor zemře a ladič, který připomíná Malvínina zoufalého snoubence Adolfa, zůstane s pěvkyní, do níž se zamiloval, uvězněn v jednom z automatů. Příběh osciluje na nezřetelné a proměnlivé hranici snu a „skutečnosti“; právě sny provázejí ladiče, který je prostřednictvím svého deníku i vypravěčem a komentátorem. – Základním podnětem pro vizuální stránku díla byl obraz Arnolda Böcklina Ostrov mrtvých (1880), s pohádkovou snovou krajinou, dalšími zdroji pak byla nepochybně tvorba německých filmových expresionistů, Carla Theodora Dreyera, ale hlavně Jana Švankmajera. Zejména v pojetí hracích strojů-automatů vidíme odkaz českého mistra. Jeden je tvořen velkou tváří obra, jež po spuštění ožívá, v dalším je figurka panáčka-dřevorubce, který se při kácení stromu poseká a jeho „krev“ zbarví vodu v tůňce, jiný lze pracovně nazvat křišťálový penisový stroj... Najdeme tu ozvuky i na díla Luise Buñuela, Karla Zemana nebo Waleriana Borowczyka. Pečlivě propracované obrazy jsou laděny do tlumených barev (někdy je použito pouze černobílé spektrum) s důrazem na „šerosvitné“ nasvícení; často se užívá „rozmlžení“ s použitím filtrů. Herecká akce je redukována na minimum a podobá se pohybu loutek. Výjimku tvoří postava Assumpty, překvapující tajemnou smyslností a erotičností. V komorním ansámblu se objevují Gottfried John a Cesar Sarachu, kteří hráli i v Institutu Benjamenta. Velmi důležitou roli má i zvuková stopa, plná tichých „podnětů“ i zvláštní hudby Christophera Slaského a Trevora Duncana s využitím Vivaldiho skladby Nisi Dominus. – Výlučné dílo, vyžadující soustředěného a spřízněného diváka, se vzpírá slovnímu popisu, proto je následující obsah jen přibližný. – Za zmínku stojí, že jedním z výkonných producentů byl Terry Gilliam, tedy další z tvůrců vlastních filmových světů.
Tomáš Bartošek, Filmový přehled 2011/5
