Objevitelské výpravy mořeplavců jsou více než lákavým námětem k dramatickému zpracování. Scenárista
Petr Zikmund, jenž na sebe zatím nejvýrazněji upozornil zdařilou hrou Jehla, obrátil tentokrát svůj zájem k osobnosti Portugalce Magellana, o němž se v encyklopediích dočteme, že pod španělskou vlajkou jako první obeplul zeměkouli a dokázal tak, že Země je kulatá. V inscenaci odkryl autor málo známé skutečnosti o Magellanově postavení na královském dvoře a o hierarchii uvnitř španělského námořnictva. Hra nás seznamuje se stěžejními problémy, které flotilu na její odvážné cestě potkaly. Magellan se vydal jihozápadní, dosud neprobádanou cestou a údajně se opíral o tajnou portugalskou mapu… Kromě něho nikdo nevěřil, že tudy lze plout do Indického oceánu, mořeplavec proto raději tajil mnoho okolností. Neustálé zhoršování počasí a nutnost přezimování přesvědčilo ostatní důstojníky o nesmyslnosti tohoto podniku, zvláště když nenacházeli tolik vytoužený průliv… K povětrnostním potížím tedy přibyl konflikt mezi Magellanem a jeho posádkou.
Navykli jsme si podobné látky vidět ve formě velkolepých výpravných podívaných, mnohdy natáčených na autentických místech. O to více překvapuje, že se do tohoto námětu pustila televizní dramaturgie. Těžiště hry totiž musí ležet v dramatickém konfliktu mezi lidmi, oproštěném od náročných, ale funkčně pouze ilustrativních exteriérových scén.
Petr Zikmund a režisér
Vladimír Kavčiak se o takové drama pokusili a představili Magellana jako člověka posedlého ideou objevit novou cestu. Oddán této myšlence byl odhodlán riskovat a obětovat svůj život, jakož i životy druhých, kteří nenašli tolik odvahy a ctižádosti a kteří se mu tedy i zákonitě protivili. Jelikož šlo de facto o vojenskou výpravu, z pozice nejvyššího velitele odstraňoval lidské překážky, aby dokázal správnost svého přesvědčení. Divákovi však zůstává utajena Magellanova motivace, zůstává utajeno, kde čerpal sílu a víru. Nastínění Magellanovy posedlosti a přesvědčení takto vzbuzuje otázku, zda měl právo připravit o život lidi, bez nichž by ovšem nemohl dosáhnout vytčeného cíle. Nelze hovořit o střetnutí rozdílných filozofií a lidských postojů, neboť tvůrci na podkladě vpravdě dobrodružných událostí spíše popisně črtali portrét člověka, jehož víra, byť přinesla zlo a smrt, se jeví jako správná. Nechtěli nebo nedokázali rozehrát naplno veškeré nabízené nuance dramatického půdorysu.
FLOTILA je tedy především žánrovým oživením televizní obrazovky. Nechci tvrdit, že je uměleckou a už vůbec ne diváckou prohrou, ale určitá plochost a popisnost ve výsledném tvaru možná zbytečně posouvají tento pokus k průměru, z něhož vybočuje především výtvarné řešení interiérů a kostýmů.
ŠMÍDMAJER, Miloslav. [i]Flotila.[/i] Scéna. 1987, roč. 12, č. 10 [1. červen], s. 5. [upraveno]
