Spalovač

Jakutský hrdina Sovětského svazu, veterán z Afghánistánu s téměř úplnou ztrátou paměti, to je „strejda topič". Říkají mu tak dvě dívenky, které narušují jeho každodenní rytmus přikládání do pece a pomalého ťukání do psacího stroje (jedním prstem), na němž sepisuje přejatý příběh o Chajlakovi - „zlém" ruském utlačovateli Jakutů. Jeho stereotyp zpestřují i bývalí spolubojovníci z války, kteří za ním přicházejí spálit pozůstatky vyřizování si pracovních účtů - „zlých lidí", jak jim říkají. Topič si žije spokojeně až do chvíle, kdy na noze těla putujícího do pece uvidí botu, kterou daroval své dcerce. Balabanov toto kriminální drama zobrazuje bez zbytečně okázalé agresivity. Zautomatizovanou krutost pudu zbohatnutí a pomsty mísí s ironií, která od zobrazovaného děje vytváří odstup. Umocňuje ji i hlavní hudební motiv filmu, vzletná kytarová melodie, kontrastující se zašedlými, zemitými tóny zimního Petrohradu a mechanickým zaznamenáváním smrti. V porovnání s ostatními snímky režisér nepracuje se známými ruskými herci, jako Sergej Bodrov, Viktor Suchorukov nebo Renata Litvinovová. Kromě nedávno zesnulého divadelního herce Jakutského divadla Michaila Skrjabina, který vytvořil hlavní roli, si vybral neokoukané tváře neprofesionálů (hrdinovu dceru Sašu hraje modelka Aida Tumutovová, kamarádi z vojny, Jurij Matvejev a Alexander Mosin, skutečně bojovali v Afghánistánu - jako ostatně i sám režisér). Základní kostru Topiče, natočeného na 35mm film, tvoří scény v interiéru a jakési pomlčky mezi nimi, kdy vidíme postavy při (pro Balabanova typických) procházkách - můžeme je chvíli jen tak pozorovat, jak si za malebného hudebního doprovodu mlčky vykračují městem mezi shrnutými závějemi sněhu, v obklíčení výtahů a schodišť, směrem k dalšímu posunu děje v interiéru, provázeného neustále přítomným prvkem ohně. Stejně jako ve všech jeho dílech se i zde jako autocitace objevuje motiv tramvaje. Fotografování polaroidem (v závěrečné scéně) zase odkazuje k jeho filmu Pro urodov i ľjudej (O zrůdách a lidech, 1998). Balabanov je jedním z mála režisérů, kteří se ve své tvorbě pravidelně vyjadřují k ruským národnostním otázkám. Často kvůli tomu bývá obviňovaný z nacionalismu, rasismu či agresivního patriotismu, což však odmítá s tvrzením, že jen zobrazuje, co vidí kolem sebe. Pokládá se za překračovatele morálních tabu a znesvěcovače posvátných krav. S národním fetišem zachází věru nelítostně, a proto doma už patnáct let způsobuje ani ne tak estetické jako spíš společenské skandály. Film vnímá jako umění, v němž slova ustupují emocím, proto dává přednost mlčení - výstižnějšímu a hlubšímu než ostatní prostředky. Veronika Markovičová, Letní filmová škola 2012