Vůdce daroval Židům město

Terezín - malé město v severních Čechách nedaleko Litoměřic má poměrně krátkou, ale krutou historii. Jeho dějiny se začaly odvíjet v úterý 10. října 1780, kdy tu císař Josef II. slavnostně položil základní kámen barokní pevnosti, která byla pojmenována na počest panovníkovy matky Theresienstadt (Terezín). Její výstavbě, která trvala necelých 10 roků, musely ustoupit dvě vesnice a přeložen byl i tok říčky Ohře. Do bojů však pevnost nikdy nezasáhla a po dlouhé roky byla jen ospalým posádkovým městečkem. To se však po záboru českého pohraničí a vyhlášení Protektorátu Čechy a Morava velmi rychle změnilo - německým nacistům se zalíbily mohutné cihlové valy, obklopující tzv Hlavní (neboli také Velkou) pevnost - tj. samotné městečko a rozhodli se využít jej po svém. Jeho původní obyvatelé byli vystěhováni a v listopadu r. 1941 zde bylo vytvořeno židovské ghetto, z něhož pak byly postupně vypravovány transporty nešťastníků do dalších (převážně vyhlazovacích) středisek. Původně se sice nejednalo o likvidační tábor, ale i tak zde panovaly velice drsné a neutěšené podmínky, v přelidněném městě vládl velký hlad a bujely zde nemoci. Protože časem pronikly některé zprávy o zdejších poměrech na veřejnost, byla zde na léto roku 1944 ohlášena návštěva komise Mezinárodního červeného kříže. Okamžitě byla učiněna příslušná opatření: město bylo "uklizeno" (nejen od špíny a odpadků, ale i od nemocných a oku nelahodících lidí), byla zde zřízena kavárna, banka, postavenou koupaliště, sportovní hřiště a další, do té doby nevídané (a nikdy nefungující) stavby a zařízení. Když zinscenovaná inspekce proběhla k naprosté spokojenosti nacistů, bylo rozhodnuto takto postavených kulis využít ještě jednou - a to k natočení propagandistického dokumentu o "Městě, které Židům daroval sám Vůdce". Jako režisér byl vybrán známý berlínský umělec Kurt Gerron, z Prahy přijela filmařská Aktualita a celý srpen se pilně natáčelo. Lidé opět dostali podrobné instrukce, jejichž nedodržení bylo přísně trestáno a podle kterých měl Terezín vyhlížet doslova jako ráj na zemi. Ve filmu se tak objevují rozesmáté děti, kousající s úsměvem do obrovských krajíců chleba s máslem (tady údajně došlo k "malému zádrhelu", když se hladové děti na první várku jídla vrhly a do posledního drobečku ji spořádaly dřív, než je kameraman stihl natočit. Byl tedy namazán další chléb, ale dětem bylo pohrozeno bitím, jestliže bude někdo opět hltat. A snědené porce jim byly samozřejmě tvrdě odečteny z přídělů). Dále můžeme vidět staré lidi, posedávající v kavárně, či slunící se na lavičkách. Městečkem zní hudba a zpěv,v nádvoří jedněch kasáren se za nadšeného pokřiku přihlížejících hraje kopaná, dětský sbor uvádí divadelní představení, lidé s úsměvem na rtech zalévají zeleninu na záhoncích pod terezínskými šancemi a pak si jdou vybrat do knihovny něco hezkého na čtení... Pro průměrného německého diváka, živořícího v každodenně bombardovaných ssutinách měst, to měl být šokující pohled na to, jak se jejich "úhlavním nepřátelům" - Židům, krásně žije. Stinné stránky normálního terezínského života filmová kamera pochopitelně zaznamenat nesměla, takže pohled do některé z přeplněných ubikací či výdejny jídla zůstaly divákům "diskrétně" utajeny. Stejně tak se na plátně neobjeví kasematy Kavalírka, což byla "nemocnice" pro duševně choré, neprojede tu starý pohřební vůz, tažený lidmi a převážející střídavě chléb a mrtvoly... Natáčení skončilo někdy okolo 10. září r. 1944 a krátce nato bylo z Terezína vypraveno deset početných transportů, směřujících do Osvětimi. S nimi odjela na smrt i valná většina tvůrců a účinkujích (včetně dětí), s režisérem Gerronem v čele. Film, mající původně asi 90 minut vysílacího času, byl kompletně dokončen zjara roku 1945, do kin se ale už nedostal. Dodnes se z něho zachoval cca 25-ti minutový fragment, který je možno shlédnout např. na netu. Mnohem působivější ale je ho vidět právě tam, kde byl natočen - v samotném Terezíně.