Musíme si promluvit o Kevinovi

Tak tenhle film se dá lehce popsat jedním jediným slovem: DEPRESE. A to doslova. Už při prvních minutách na mě dýchla tak hustá atmosféra, že jsem začal mít fakt velkou depku. A aby to náhodou nebylo málo, vše se čím dál tím víc stupňuje. Celou tu dobu víte, že se stalo něco strašného, netušíte, co to ale může být. Jen tipujete. A jak pomalu vyprávění spěje ke svému vyústění, jste pohlceni v té šedi tak moc, že už není úniku, už nelze vrátit se zpět do sluného barevného dne, bude chvíli trvat, než se z tohoto světa dostanete. Vše je vyprávěno retrospektivním stylem, není však vůbec těžké se v ději vyznat, neboť v jedněch záběrech je hrdinka totálně šťastná, v druhých ustaraná a vyčerpaná a v dalších zničená. Herečka Tilda Swinton zvládla svojí roli opravdu bravurně, Ezra Miller jako nová herecká hvězda také boduje a určitě o něm v budoucnu ještě nemálo uslyšíme. Také se tu objevila herečka Siobhan Fallon, která obvykle hraje malé role v blockbusterech. We Need to Talk Abour Kevin doporučuji pro náročnějšího diváka...

Velice silný příběh o matce, která měla smůlu na své prvorozené dítě. Film, při kterém se tají dech co bude dál. Velmi bolestná podívaná. Stres a bezmocnost ovládá matku autistického dítěte, u kterého nikdy neví, co udělá a jak se zachová. Jeho život je tu prezentován již od narození a tak vidíme celý jeho vývoj až téměř po dospělost, které vygraduje tragédií. Vyprávění příběhu nikam nespěchá, ale zbytečně moc tlačí na pilu. Některé dramatické části tu jsou zvýrazněny až moc agresivně. Jedná se o vzpomínky matky. Formou kratičkých flashbacků se naznačuje ono tragické vyústění, ale je to zcela zbytečné skákání v čase, které nic nepředstavuje a ruší dramatický vývoj událostí. Přesto se jedná o vynikající dílo, které se hluboko zavrtá do podvědomí každého diváka.

Na Tildu s očima mimozemšťana jsem vždy trpěla, už od mé oblíbené "Pláže" - a znovu nezklamala, nenapadá mě žádná z hereček, jež by zvládla lépe tuto těžce zkoušenou matku. A nebyla sama, kdo hrál, až mrazilo, potkat Ezru Millera, instinktivně uskočím, stejně tak výborná (ve smyslu napřesdržku) byla obě jeho mladší vydání. Co se týká snímku samotného, mám neodbytný pocit nevyřčených základních kamenů, na kterých se začal stavět Kevinův charakter, vysílám na desítky "proč" a vrací se mi většinou jen vlastní ozvěna. Byla počátkem nenávisti (a zároveň i zvláštně zvrácené lásky) k matce její poporodní deprese, nebo už odmítání dítěte v zárodečné fázi z důvodu ukončení kariéry? Což takhle "škoda každé rány, která padne vedle"? Každopádně by "sedly" přinejmenším v případech naschválů provázených číhavými pohledy, u výsměchů pod křídly otcovy ochrany, při ďábelských proměnách vedoucích k ještě větší nadvládě podělanýho zmetka nad celou rodinou. Možná už bylo vše rozhodnuto geny či psychickou poruchou, stejně si však dovolím tvrdit, že důslednost a jednotnost rodičů by mohla zmírnit i za posledně jmenovaných podmínek otřesné následky Kevinových děsivých činů. Koho zlatíčko Kevin neodradí od rodičovství, měl by si pamatovat alespoň některé varovné signály patologického chování a v zájmu přežití včas kontaktovat jeden z dětských výchovných ústavů - postaru polepšovnu, dítko pak plynule přejde do nápravného zařízení za mnohem méně závažnou činnost, takže má šanci skončit jako slušný člověk mnohem vyšší, než v kruhu milující rodiny.

Uf, to bylo teda silný kafe. Dokonalý filmový zážitek, asponˇ pro mě. Tyhle psychologické snímky přímo žeru. Film je natočen takovým zvláštní způsobem a celou dobu má tak hustou atmosféru, že by se dala krájet. Hned od začátku tušíme, že Kevin provedl něco opravdu strašného! Proč to ale vždycky odnesou rodiče a dává se jim to za vinu? Kevin byl spratek už od mala a jak provokoval, vím že by se děti neměly mlátit, ale tohohle spratka bych mlátil od rána do večera. Tady to odnesla hlavně matka, kterou bravurně ztvárnila Tilda Swinton, klobouk dolu. Celej snímek mi jí bylo opravdu líto. Já bych jí za její výkon dal klidně oscara. Dávám 90% a náročnějším filmovým nadšencům doporučuju.