Kdo znal v Brně zaniklé kino "Kapitol", které neslo dlouhá léta název "Družba", pak zrovna v tomto tehdy nově vzniklém kinu, byl zahájen slavnostně provoz právě zvukovým filmem "Singing Fool " (Zpívající bloud). Předcházela jej pověst velkého úspěchu u obecenstva všude, kde se hrál. Tím pochopitelně rostla zvědavost na tehdejší premiéru u nás v Brně. Osoba populárního amerického písničkáře Al Jolsona ji zvětšovala. Reklama se samozřejmě postarala o to, aby každý věděl, že v berlínském Varieté dostával tento zpěvák za zazpívání své písničky "Sonny Boy" šest tisíc marek, což na tehdejší poměry byl honorář, kterým se nemohl pochlubit ani světoznámý pěvec Caruso.
Takové napětí zvědavosti skrývá v sobě ovšem nebezpečí zklamání. To se naštěstí tehdy nestalo.To hlavně proto, že roli zpívajícího blouda písničkáře hrál opravdu písničkář sám, který jistě lépe než kterýkoliv slavený pěvec byl jediný s to opravdu v písni a všech pohybech žít si svého bláhového sklepníka, důvěřivého a zklamaného manžela a tatínka, zbožňujícího své dítě a zhrouceného pak nesmírnou bolestí. U každého jiného představitele této role byla by to próza. Ovšem u Al Jolsona vše je povznášivé a drtivě lidsky pravdivé.
Jeho hlas a především pak zpěv byl na svou dobu bezvadně reprodukovaný systémem Western Elektric a zněl plně, pružně se poddával každému zachvění citu. Účinek byl na dobové diváky velice silný: smáli se s ním a sdíleli jeho bolest. Proto tehdejší doporučení, které se neobešlo od jistého patosu znělo: "Nestyďte se se za ten cit, vy, otcové a matky, když na vás tu chvíli dolehla vzpomínka toho strašného okamžiku, kdy vám umíralo dítě v náručí, nebo strach, aby se tak nestalo".
Tenkrát mnozí zapomněli, že se jedná jen o film. A ten malý roztomilý Sonny boy - David Lee se jmenoval - měl na tom také zásluhu. I tím svým hláskem, mazlivým v štěstí na otcově klíně a zastřeným ve chvíli umírání. Škoda, že tenkrát diváci nerozuměli anglickým pohádkám, které mu tatínek vykládal, ani hošíkovým poznámkám k nim. Film totiž nebyl složený pouze z hovorů a písniček, Je v něm hodně pohybu a života, střídání scén ze zábavních podniků i rodinného života, výběr typů žen i mužů z prostředí artistů i společnosti. Je zde zachycený pikantní půvab lehkomyslné tanečnice Josephiny Dunnové a jemný a oduševnělý výraz Betty Bronsonové.
Dík této spolupráci režiséra Lloyda Bacona zůstává film zajímavý i pro ty, kteří se museli spokojit jen stručnými titulkovými výtahy z anglických rozhovorů. Film bez nich a bez písniček byl ovšem těžko myslitelný, ač byl prý údajně distribuován i v němé verzi. Tento film zanechal v divácích nezapomenutelný zážitek a celé generace na něj vzpomínaly spíš pod názvem "Sonny boy".
