Hebi ni piasu

Jelikož nejsem sadistický úchyl, nejsem masochistická blbka, ani pozérský punker, taktéž nejsem „pokérované“ od hlavy až k patě a kovové cetky na těle nenosím, film mě ničím neoslovil. Nudný film o divných lidech. Ve filmu lze najít nepatrné stopy nihilismu a revolty, ale vše nakonec zůstalo jen na povrchu. Život odnikud nikam, odlišovat se a vyčleňovat se za každou cenu (i když tím opět splynou s nějakou skupinou stejně „postižených“), znuděnost životem a vlastní existencí, neustálá honba za výstřednostmi a úchylnými rozkošemi. Jedna póza za druhou. Směšné filozofování o významu tetování a piercingu a dalších zbytečnostech. Možná se určitá skupina lidí, či tápající mládež s filmem částečně ztotožní, pro mne je však generačně a svou podstatou příliš vzdálený. Literární předlohu, které získala mnohá ocenění, neznám, a ani ji poznat netoužím.

Drama o milostném trojúhelníku sadisty, masochistky a punkera, zasazené převážně do prostředí tetovacího salónu. Musím uznat, že film byl pro mě celkem velké zklamání. Hlavní důvody jsou dva. Zaprvé samotné prostředí tetovacího salónu pro mě nebylo příliš zajímavé a zadruhé mi příběh přišel naprosto bez hloubky.