Lovec

Bez zjednodušující charakteristiky obyvatel ruské (v tomto případě Psovské) provincie jako hulvátů a vyznavačů samohonky i bez sociální represivnosti nám Bakur Bakuradze předkládá dokumentárně strohý portrét životního rytmu padesátiletého farmáře Ivana Dunajeva (Michail Barskovič). Určuje ho krmení a zabíjení prasat, účetnictví, prodej masa, opravy traktoru, věnování se jednorukému synovi, manželce a dceři. I když se příběh odehrává na venkově, příroda nepředstavuje poetizující, metafyzický prvek v tradici Dovženka a Tarkovského jako například v Návratu (Vozvraščenie, 2003) Andreje Zvjaginceva. Je spíše jakousi respektovanou daností, prostorem pro Ivanův oblíbený lov, do něhož se pokouší zasvětit syna Kolju (Gera Avdočjonok), protože ví, že jeho fyzickou nedostatečnost a zranitelnost nezmění ani soucitná otcovská péče. Ivanův pevně ukotvený, spartánský běh farmaření a aktivní určování podoby vlastního života, na němž je závislá nejen jeho rodina, naruší příchod Ľjuby (Taťjana Šapovalovová) z nedaleké vězeňské kolonie, která si přichází povinně odpracovat tříletý trest za vraždu. Režisér - v tandemu s významným ruským producentem Sergejem Seľjanovem - pracuje v Lovci výhradně s debutujícími neherci, kteří většinou vykonávají stejné povolání jako v reálném životě. Film si vystačí s minimem slov, obejde se bez hudby, bez výrazných barev či nezvyklé kompozice záběrů a jeho postavy jsou často snímané v polocelcích a zezadu - v jakési emocionální neutralitě, ve skrytu, v provinční uzavřenosti před neznámými vetřelci. Zobrazovaným událostem dodává expresivitu spíš zvuk - výstřely, kvílení prasat, hluk traktoru, auta nebo televizoru - kulisy opakující se rodinné večeře, snímané z téhož úhlu. Ivanovo hrdinství tváří v tvář sobě samému a vlastním pravidlům okrajově přibližuje příběh mladému sovětskému válečnému hrdinovi Ivanu Matrosovovi s jeho rusky naddimenzovaným betonovým monumentem - to když se ho syn, stojící pod ním, zeptá, co je to Sovětský svaz. Sledování tohoto dvouhodinového opusu připomíná podobně dlouhou pravoslavnou mši v chrámu bez lavic, již věřící absolvují v nepohodlí, ve stoje, a která v závěru zdůrazňuje jakousi duchovně-fyzickou katarzi, mlčenlivé přijetí odpovědnosti za následky svých činů, ať už jde o zabití zvířete a jeho konzumaci, anebo společností oficiálně netolerovanou nevěru, díky níž se Ľjuba vrací zpátky do života nejen jako chodící ženské tělo. Veronika Markovičová, Letní filmová škola 2012