Rodinné hříchy

Docela šokující příběh v americkém televizním snímku. Nedivil bych se, že i u nás se dějí v pěstounských rodinách podobná zvěrstva, jenom je všechno pěkně pod pokličkou. Lidé jsou občas bestie a odnáší to vždy ti nevinní. Občas se něco dostane na veřejnost, ale je to ihned ututláno různými organizacemi, které tyjí ze státních peněz a z evropských fondů, a schovávající se pod humanitární spolky. Všelijaké linky, kruhy, všechno vyžírkové, kteří jsou ještě horší než konkrétní sadisté.

Kirstie Alley, trošku při těle, v hlavní roli dramatu, kdy hraje milující maminu z bohaté rodiny, i pro děti, které snad adoptovala, nebo ukradla. Co se skrývá za jejím úsměvem, k tomu se vracíme v příběhu nazpět. Učí roky děti krást, matku jednoho děvčete vězní ve sklepě, dává příkazy k zapálení bytů, vyhrožuje zabitím. Stíhne jí trest a jde si na třicet let odpočinout do výkonu trestu. Kéž by u nás byly také takové tresty...

Film Rodinné hříchy, ač natočen podle skutečné události, mi svým zpracováním příliš "nesedl", takže body uděluji hlavně za jeho závažné téma. Protože týrání a zneužívání dětí tam, kde by se měly cítit nejlépe, tedy ve vlastní rodině, je jeden z nejohavnějších zločinů lidstva. To, co se v tomto filmu odehrává je sice otřesné, bohužel však nikoli vyjímečné - a to nejenom v USA, ale také u nás.

Kostlivci jsou prostě ve všech skříních a proč by se přece třeba sociální pracovnice angažovala více než je nezbytně nutné na vyplnění hory papírů. Pak se ti kostlivci můžou množit a vytrvat tak dlouho jako v případě rodiny Geckových. V Čechách je na to dobré přísloví: "Na vrch huj a vespod fuj." A netýká se to pořádku v domácnosti. Kirstie Alley dokázala "macho" matku zahrát hodně dobře. Vždycky, když povytáhla to svoje obočí, neudělalo se mi dobře. Poměrně jednoduchý happyend mne překvapil, trochu dramatičnosti by možná neuškodilo, i když byl film podle skutečné události.