A nebylo lepšího bratra

Murad Ibragimbekov, režisér, scenárista a příležitostný herec (S láskou, Lilja/S ljubovju, Lilja, Larisa Sadilovová, 2003), absolvent režie na moskevském VGIKu u Sergeje Gerasimova, se po předchozím snímku Tři dívky (3 Girls, 2007, za osobní účasti režiséra byly promítány i na Letní filmové škole) znovu ve scenáristické spolupráci s Pavlem Finnem vrací do rodného Baku. Stejně jako v dílech z devadesátých let - Vals zolotych teľcov (Valčík zlatých býčků, 1992) a Mužčina dlja molodoj ženščiny (Muž pro mladou ženu, 1996) - vychází námětově z prózy svého otce, spisovatele, scenáristy a dramatika Maxuda Ibragimbekova. Rámec filmu, jehož realizaci režisér plánoval již v roce 1999, ale z finančních důvodů byla pozastavena, tvoří příběh dvou bratrů. Starší Džalil (Sergej Puskepalis) žije spořádaným pracovním a manželským životem. Na své zahradě chová včely, pravidelně navštěvuje městské lázně. Mladší Simurg (Jevgenij Cyganov) je naopak hedonik a dobrodruh, který je imunní vůči Džalilovým otcovským radám. Oba okouzlí mladé děvče ze sousedství (Nino Ninidzeová), jež naruší Džalilovu duševní i fyzickou rovnováhu a zpochybní jeho příkladnou, tradicím věrnou snahu žít tak, „jak se má". A o to víc, protože ztělesňuje jeho intenzivní vzpomínku - obraz z dětství. (Citům staršího muže k mladé ženě se Ibragimbekov věnoval i ve filmu Muži pro mladou ženu, v něm však tento motiv zobrazil v melancholické tragikomedii uprostřed pevného rodinného kruhu.) Zatímco ve Třech dívkách pracuje v úvodu s animací, archivním materiálem (tvořil také základ jeho filmu Nefť/Ropa, 2003, oceněného jako nejlepší krátkometrážní snímek na MFF v Benátkách), černobílými záběry, odkazujícími do minulosti příběhu, s obrazy z počítačové obrazovky a kriminální zápletkou (odehrává se v současném Baku), do níž včleňuje i dokumentární představování se hlavních hrdinek přímo na kameru, ve snímku A nebylo lepšího bratra způsob vyprávění zjednodušuje, zceluje a prohlubuje. Ponechává kolorovanou černobílou minulost matky hrdinů a hlavní dějovou linii ze 70. let, v níž si vydatně vypomáhá maketami a dekoracemi, protože dnešní Baku prošlo výraznou přestavbou. Je však protkávána cyklicky se opakujícími Džalilovými klíčovými obrazy z dětství, představami a motivem včel, čímž vyprávění získává symbolický charakter. Tím nejen ve vizuální rovině (vědomě či podvědomě) navazuje na tvorbu „národních legend" podkavkazských zemí - Sergeje Paradžanova a Tengize Abuladzeho - ale i na tradici miniatur a nástěnných maleb samotného Ázerbájdžánu. Předkládá prosté, avšak zásadní otázky - jak a proč si vymezujeme hranice svého života a chování. Veronika Markovičová, Letní filmová škola 2012