Myslím, že prší

Renata je dívka, s níž je nebezpečné být a která dokáže být hrozbou i pro sebe samu. Je jí nejlépe, když se nemusí kontrolovat a někdo na její spontánní nápady reaguje. Zdá se, že by potřebovala pomoc, svým chováním ji však přivolá jen sotva. Dříve nebo později své blízké zákonitě odradí přílišnou nevázaností i tendencí lhát. A tak se potlouká po San Francisku, aniž by někam mířila či něco vědomě hledala. Ve filmu nejde o dramatický děj, ale o dojem naprosté autenticity a možnost přistoupit do intimní blízkosti postavy, která je představována se všemi nedostatky, podobně jako hrdinové ve filmech Johna Cassavetese. Přes veškerou zasněnost v díle nalezneme rovněž neopominutelné stopy neklidu. Ten dokazuje, že i svoboda může skličovat a možnost rozletu nutně neznačí štěstí. Z nezakotvenosti hlavní hrdinky pramení beznaděj, ale snímek dává i důvody, abychom věřili, že se přese všechny překážky v životě neztratí. (46. MFF Karlovy Vary, 2011)