Dvanáct let před Výletem po Dunaji natočil Lucian Pintilie Rekonstrukci (Reconstituirea, 1968), jiný drsný protikomunistický film o další obětované, tehdy mladé generaci. Snímky se „těšily" velmi podobnému osudu. Oba byly dlouhou dobu zakázány (Rekonstrukce do roku 1989, Výlet po Dunaji „jen" několik měsíců po původně plánované premiéře), oba prezentují drama mladých generací, zbavených komunistickým režimem jakékoli formy svobody, v obou je drsně zesměšňována tzv. „socialistická morálka" a demaskuje se její pokrytectví, oba příběhy vyjadřují silný protest režisérů a jejich generací proti diktatuře. Komunistickým činitelům včetně Ceauşesca bylo už v době vzniku filmů jasné, že Daneliuc a Pintilie jsou a budou silnými odpůrci režimu a že kvůli nim „určitě nastanou vážné problémy", jak se psalo v dobovém (rádoby tajném) hlášení Securitate (rumunská podoba StB). A papaláši se nemýlili. Pintilie ani Daneliuc nezklamali: co film, to protidiktátorský postoj, co příběh, to protest a útok na adresu politického režimu. Ve Výletě po Dunaji zaznamenáváme dokonce první filmový - velmi úspěšný - pokus Ceausesca karikovat. Soudruh Proca (ve výborném podání Nicolaeho Albaniho), který výlet po Dunaji se skupinou mladých lidí, oceněných v rámci „národní socialistické soutěže", rádoby koordinuje, se chová, mluví a gestikuluje téměř identicky s „nejoblíbenějším synem národa". Nicméně účastníci výletu, kteří musejí v malých lodích pádlovat proti proudu, nevěnují velkou pozornost ani důstojnému soudruhovi, ani socialistické morálce. Navíc se dopouštějí „odsouzeníhodných" činů: milování se po nocích, krádeže hroznového vína z pobřežních vinic, a dokonce i zesměšnění samého Proky. Jejich možnosti jsou však omezené a všem - postavám a divákům - je od počátku jasné, že se mladým „rebelům", pro něž měl být výlet odměnou za výborné pracovní výsledky, víc než výše zmíněné „blbnutí" nepovede. I když je soudruh Proca na své velké a silné motorové jachtě směšný a stupidní, pokud pádlování „laureátů" národní socialistické soutěže (v doslovném i přeneseném smyslu) kontroluje a koordinuje, je stejně jako Ceauşescu neporazitelný. Opilecká písnička mladých „vzbouřenců" „Příště budeme ještě drsnější" zní v závěru filmu proto tak smutně: „příště" totiž nejspíš nikdy nebude.
Mircea Dan Duţă (37. Letní filmová škola Uherské Hradiště, 2011)
