Slzy extáze

Reflexe erotické sféry japonské kinematografie zpravidla vyzdvihují tvůrčí svobodu pinku a s ní spojovaný fakt, že natáčením erotických filmů získali první zkušenosti někteří režiséři, kteří náleží mezi špičky hlavního proudu i artové produkce. Nicméně pouze hrstka tvůrců, kteří na sebe posléze upozorní mimo oblast lechtivých snímků, se do svého kariérního lůna vrací a případy, kdy do pinku vstoupí již etablovaný tvůrce, jsou zcela raritní. Tedy pokud ponecháme stranou výjimečná období jako 60. léta, kdy se produkce pinku formovala a přitahovala tvůrce s praxí z dokumentární branže, televize i studiové výroby, či konec 80. let, kdy po bankrotu studia Nikkacu do pinku přesídlili mnozí náhle nezaměstnaní tvůrci. Jednu ze zářných výjimek představuje Hirojuki Óki, mezinárodně uznávaný experimentální tvůrce pohybující se napříč médii dokumentu, audiovizuální autobiografie, videoartu a narativního filmu. Když v polovině 90. let vytvořil dvojici homosexuálních pinku pro společnost ENK, mohl se již chlubit úspěšnými projekcemi svých intimních dokumentárních experimentů natáčených na 8 mm či 16 mm, jež představil vlivný dokumentární festival v Jamagatě, ale také MFF ve Vancouveru i v Centre Georges Pompidou v Paříži. Óki coby gay představoval dvojnásobnou výjimku v oblasti plné heterosexuálních režisérů (více o tomto aspektu gay pinku viz anotace filmu Ples bláznů) a jeho tituly Anata ga suki desu, daisuki desu (Miluji tě, velmi tě miluji, 1994) a Tama asobi (Hra s míčem, 1996) přinášejí nedémonizující pohled na homosexuální vztahy v hávu formalistního experimentu. Jediný umělcův heterosexuální titul Slzy extáze je také jeho posledním autorským pinku projektem. Snímek - příznačně pro jeho radikální povahu coby titulu určeného pro erotická kina - financovala pinku společnost Kokuei, jež cíleně podporuje osobité tvůrce a cílí na artová kina a zahraniční festivaly. Šedesát minutových záběrů Óki pojímá jako viněty, které svým přímočarým zobrazením nahoty či sexu karikují žánrový svět erotiky a porna. Absurdně groteskní sekvence doprovázené hudbou amerického avantgardního skladatele Johna Zorna splétají cesty různorodých postav do osvěžující nonsensové podívané. Jiří Flígl Letní filmová škola 2011