Člověk neumírá žízní

Filmová esej Člověk neumírá žízní pojednává nejen o drogách LSD hojně užívaných mládeží Hippies v průběhu 60. let 20. století jako únik před pocitem deziluze z odcizení západní civilace, ale zároveň pojmenovává civilizační nešvary moderní doby a směřuje k otázce - kam spěje současný svět? Prostředky vyjádření, které režisér Hapl použil, ve filmu způsobují, že vzniká film mnohovrstevnatý, nejednoznačně uchopitelný, užívá náznaků a metafor. Záchytným bodem při porozumění je komentář filmu, ve kterém jsou formulovány negativní důsledky působení zrychleného tempa transformace moderní společnosti na člověka: „Lidé, kteří se přizpůsobovali podmínkám života na této planetě statisíce let, byli vystaveni jen za posledních padesát roků tak převratným změnám, že se již nestačí zejména psychicky adaptovat.“ Spěje civilizace k zániku? Autor apeluje na diváka: Člověka ani civilizaci nezachrání, nespasí žádná droga, žádný únik od reality, nýbrž postavení se čelem k problémům osobním i celospolečenským.