Anna a vlci

Téma svého filmu Anna a vlci komentuje Carlos Saura lapidárně: „Církev, policie, sex pojednané formou čitelných symbolů. Lákalo mě udělat film, kterého se cenzura nedokáže zmocnit." -- Ony režisérem zmiňované „čitelné symboly" jsou zašifrovány do postav tří bratrů, z nichž každý trpí psychickou deformací: José, sběratel uniforem, si osvojil vojenské manýry a despotismus; Juan podléhá sexuální mánii; Fernando se uchyluje k náboženskému blouznění a askezi. Úchylky obsesijního rázu zpodobené s psychologickou věrohodností získávají v rámci Saurova groteskně fantaskního podobenství též platnost alegorickou, jsou v nich personifikovány tři opory státní mašinérie: militarismus, klerikalismus a morální tabu znásilňující lidskou přirozenost. K perverzní podstatě bratrů-vlků proniká vychovatelka Anna, která do bizarního světa španělské rodiny přichází ze zcela odlišného prostředí. Nejprve je udivena, zaskočena i fascinována; posléze začne sama určovat „pravidla hry" a provokuje u svých mužských protihráčů sebeobnažení. Jejich msta se naplňuje v symbolickém finále filmu, v němž je vetřelkyně zničena. Rodinu z Anny a vlků, zobrazenu s realismem i groteskní nadsázkou, oživil Saura v roce 1979 filmem Maminka slaví 100. narozeniny, přičemž Frankova smrt a uvolnění cenzury mu umožnily otevřeně satiricky pohled na danou společenskou vrstvu. Smrt herce Josého Marii Prady řešil režisér smrtí postavy Josého a motivem rodinného kultu. Pohled cizince, obeznamujícího se s bizarním světem španělské rodiny, byl tentokrát připsán snoubenci Anny, jenž ji tu provází na její cestě proti toku času. Snímek Anna a vlci byl u nás poprvé uveden v roce 1978 pro filmové kluby. Zdroj: Filmový přehled