Nain souruzu

Road-movie uprchlých vězňů nesoucí se v melancholicky tragikomickém tónu. Ač se film zcela zjevně snaží ukázat skupinu vězňů, jež byli zcela po právu odsouzeni za svoje činy, takovým způsobem, aby u diváků vzbudili přinejmenším soucit, přec svému osudu neuniknou. Ani v jedné scéně, či dialogu, jsem nezaznamenal, že by kterýkoliv z uprchlých vězňů litoval svých předešlých činů a zpytoval svědomí. Tento náhled by byl vhodný v žánru čisté komedie, ale ve, víceméně, psychologickém dramatu bych něco takového očekával, alespoň u jednoho z nich. Shodou okolností, největší soucit, alespoň u mě, vzbuzoval patnáctinásobný vrah, takový, na první pohled, hodný tlouštík. Výše zmíněná tragikomedie je zcela opodstatněná. Komické scény odehrávající se v první polovině filmu, ukradnutí dodávky, převleky, humorné dialogy atd., jsou postupně vytlačovány depresivními a tragickými okamžiky. Zdařilá byla „představovačka“ jednotlivých postav a filmařský styl, jež je obdobný jako u předcházejícího filmu režiséra Toshiaki Toyody, Drsné jaro.