Firma United Artist předvedla u nás svůj velkofilm "Kapitán Sorrell a syn", který vznikl podle románu anglického spisovatele Warwicka Deepinga za režie Herberta Brenona (autora tehdy slavné Pevnosti mrtvých). Zatím co Pevnost mrtvých byl film o bratrské lásce, tento popisuje otcovskou lásku.
Takže: Kapitána anglické armády Sorrella po skončení války opustí žena a nechá mu na starosti malého syna. Hrdina z Flander je sice těžce zasažen zradou své ženy, ale soustředí veškerou lásku k synovi. Nemůže si najít přiměřené zaměstnání a tak v nouzi se stane sluhou ve venkovském hostinci, kde on, bývalý džentlmen a důstojník, musí dělat nejhrubší práce a snášet týrání své zaměstnavatelky. Pak se dostane do lepšího hotelu, kde je portýrem a jehož majitel si ho oblíbí, takže lehčeji snáší těžký život, usnadněný myšlenkou na syna.
Přejdou léta, syn doroste, stává se lékařem a v Sorrellově životě vyrostou květy pozdní radosti. Staré zranění z války ho přivede krátce po synově svatbě na smrtelné lože a syn může odplatit otci všechnu lásku a péči jedině tím, že mu dá morfiovou injekci, která uspíší jeho smrt a zbaví ho mučivých bolestí.
Tento film přímo vybízí ke srovnání se slavnou "Pevností mrtvých" zmíněnou na začátku: "Sorrell" nemá romantický kolorit ani silné překvapující momenty a mohutné vzepětí některých scén. Nedá se říci, že by "Sorrell předčil" "Pevnost mrtvých" a že by Brenanovo velké režisérské umění plně paralyzovalo nedostatky libreta.
Bylo zvláštní, že Američani obyčejně neměli správný názor na ženu. V devětadevadesáti procentech z ní dělali modlu, kdežto v "Sorrrellovi" pojednou zaběhli na opačný pól a dělají z ní bytost bez srdce a duše. Touha po změně dovede leccos omluvit, tohle ovšem tehdy byla důkladná změna. Typ poživačné ženy, opouštějící svého muže a dítě pro peníze a rozkoš, je silně zkreslený a je zrovna tak málo pravdivý jako typ loutky s modrýma očima, věčně nevinné a věčně ohrožované.
Tempo filmu bylo v některých místech poněkud vleklé a snímek by tehdy potřeboval lepší střih. Úlohu kapitána Sorrella měl H. B. Warner, tehdy známý z role Krista ve filmu "Král králů", jestliže byly filmu tenkrát vytčeny některé dílčí nedostatky, přesto působil mohutným dojmem, je to především Wernerovou zásluhou: bolestný klid, s kterým nesl svůj kříž v biblickém filmu, je také zde hlavní předností jeho hry. Warner hraje vlastně jen svým trpným úsměvem, který má podivuhodnou škálu nuancí. Jaký je rozdíl mezi úsměvem, kterým odpovídá svému synovi a úsměvem, kterým odpovídá urážkám a ponižování.
Warner postavil svou hrou skutečně pomník otcovské lásce a vyzdvihl film, který by možná s jiným hercem v roli kapitána Sorrella nedosáhl takového úspěchu. Ostatní herci jsou vesměs vybranými typy, jak už bylo v americkém filmu pravidlem, až ovšem na Sorrellovu ženu, která konečně nemohla zahrát neživotný typ životně.
