Odpoledne

Devatenáctiletá Agnes přijíždí na letní byt, s nímž má podle všeho spojeno nemálo příjemných vzpomínek – aby na místě zjistila, že bude nesmírně těžké, pokud ne rovnou nemožné, je oživit. V prostorné vile se setkává se svým partnerem, který se věnuje dráze spisovatele, i s jeho matkou a rezignovaným, podle všeho nemocným strýcem. Co vzejde z ospalého letního odpoledne a jak ovlivní ta následující? Odpoledne je rozjímavý snímek, v němž nejde ani tak o přesné budování vztahů mezi postavami a následného melodramatu, jako o schopnost vystihnout charaktery v jejich civilní každodennosti – což nijak nevylučuje to, že film působí distancovaně a do jisté míry odhaluje svou „umělou“ povahu. Angela Schanelecová se i v tomto díle zajímá o všednost a zároveň o hledání (a touhu po) blízkosti nebo naopak pochopení pro občasnou potřebu být sám. Důvěrnost zde nevede k bulvární intimitě. „Chtěla bych být šťastná,“ říká Agnes a z její promluvy je patrné, že příliš netuší, jak jít tomuto pocitu naproti. V tom se podobá ostatním hrdinům inspirovaným známým divadelním dramatem o zborcených iluzích Racek od Antona Pavloviče Čechova. Jejich vztahy definuje blízkost, ale jen stěží vřelost. Více či méně ztracení lidé se ovšem v podání Schanelecové pořád neodcizili natolik, aby nad sebou samými (anebo těmi okolo) zlomili hůl. Málomluvnost, pro režisérku typická, se tu snoubí se schopností odpozorovat drobné detaily, které zase úzce komunikují s místem, kde se vše odehrává. Letní byt, v němž se protínají myšlenky přítomných, zde symbolizuje příjemné místo, které by se mohlo stát odrazovým můstkem k lepším zítřkům. Ovšem dojít tu může i k opaku – čím více se postavy dožadují pozornosti, tím hůře se mají. Odpoledne je zastřený, melancholií prostoupený film o hranicích samoty. I o hledání momentu, po němž už nemá cenu se dál snažit. Viktor Palák Letní filmová škola Uherské Hradiště 2017