Vítáme vás, pane Marshalle

Španělskou vesničkou Villar del Río se šíří zpráva, že do tamější oblasti brzy zavítá delegace představitelů vlády Spojených států. Obyvatelé se spolu s manažerem folklorní zpěvačky rozhodnou upravit vzhled vesnice, aby se zalíbili. Tento jedinečný film znovu probudil španělskou kinematografii k životu. Berlanga sice už předtím natočil snímek Ten šťastný pár (Esa pareja feliz), na němž spolupracoval s Juanem Antoniem Bardemem, ale ten se distribuce v kinech nedočkal. Poté společně získali zakázku od produkční společnosti Uninci. Měli za úkol natočit film z folklorního prostředí, což však byl přesně ten typ snímků, vůči němuž se oba mladí filmaři vymezovali. Nakonec se jim děj podařilo ztvárnit takovým způsobem, že vznikla komedie nabízející plastický obraz španělské společnosti po skončení občanské války (1939), kdy se diktátorský režim generála Franka začal otevírat mezinárodnímu společenství. Jako zdroj inspirace jim přitom posloužil Marshallův plán. Původním záměrem producentů bylo natočit snímek, který by přispěl k věhlasu zpěvačky Lolity Sevillyové. Mladí scenáristé Berlanga a Bardem ovšem počet jejích písní ve filmu podstatně zredukovali a totéž platilo i pro námět tradiční Andalusie. Původně se měl na režii podílet také Bardem, ale ten se zbavil svého podílu v produkční společnosti Uninci a s ostatními producenty měl i jiné neshody. To vedlo k rozhodnutí, že film bude režírovat Berlanga sám. Mladý režisér se tak ocitl v ohnisku natáčení po boku zkušených herců i filmových techniků, kteří na čerstvého absolventa filmové školy pohlíželi s určitou nevolí. Bylo to nesnadné natáčení, ale snímek byl po svém dokončení vybrán na filmový festival v Cannes, kde si získal uznání od filmařů jako Abel Gance, Jean Cocteau či René Clair. Při jeho hodnocení docházelo k podivuhodné shodě - levicový disent, který stál v opozici k vládnoucímu frankismu, v něm spatřoval zejména odraz frustrace společnosti z režimní politiky a naivní víry, že se Španělsku dostane pomoci ze zahraničí, a pro vládnoucí establishment představoval jakýsi model španělské nezávislosti na mezinárodních mocnostech. Z dnešního pohledu je to snímek, díky němuž se španělská kinematografie znovu probrala k životu, přičemž dal vzniknout linii filmů charakteristických jednak kritickým obsahem a jednak realistickou estetikou. Italský neorealista Cesare Zavattini dokonce prohlásil, že Berlanga dokázal zaseknout do kulturního a uměleckého panoramatu Španělska 50. let minulého století klín svobody. Rafael Maluenda, LFŠ 2014