Dva nula

Na fotbalovém stadionu v centru Prahy se chystá největší fotbalový zápas roku, Sparta dnes večer hraje se Slavií. Začíná přímý přenos. Dvacet dva filmových kamer tentokrát nemíří na hřiště, nýbrž do hlediště. V něm se totiž nachází velmi různorodá a vtipná společnost, která stojí za pozornost víc než samotný fotbal: jsou tu upovídaní pořadatelé, pečlivě oblečené dámy z VIP, rozjívení žáčci fotbalové přípravky, distingovaní intelektuálové, fanatičtí sázkaři, dezorientovaní italští turisté, chlapáčtí členové ochranky nebo třeba známí komentátoři jedné televizní stanice. Ti všichni přišli sledovat stejný zápas, každý z nich jej ale prožívá po svém. A každý se přitom projevuje takový, jaký doopravdy je. Jeden se ptá, jestli se smí fackovat tchyně, druhý pátrá, kam se v Chile podělo prezidentské pero, třetí se třese, zda dostane trest za použití slova gorila. Před očima nám tak postupně ožívají různá patra tribuny i různá patra dnešní společnosti. A humor a autentičnost nakonec vítězí 2:0. Druhý celovečerní dokument Pavla Abraháma (po diváky i kritiky vřele přijaté České RAPublice, 2008) čerpá z hořce komediálních tradic československé nové vlny a na pozadí nejvyhrocenějšího českého fotbalového zápasu prezentuje rozmanitou galerii typicky českých figurek. Tvůrci se otevřeně hlásí k Formanovi a Papouškovi (jejich film můžeme vnímat jako variaci na to, co by se stalo, kdyby si Ludva z Ecce Homo Homolka „ten fotbal nakonec vybojoval") a předkládají divákovi formálně vycizelovanou ódu na českou radost i malost. Celý snímek se s jasně čitelnou strukturou blíží konceptuálnímu umění - s vybranými „hrdiny" daného derby se setkáváme v přesně daném počtu sekvencí natočených před zápasem, během peripetie tohoto dramatu (rychlé dva góly Sparty na konečných 2:0) a po konci zápasu. I přes danou formální strukturu film ani v nejmenším nepůsobí jako vykonstruované umění pro umění - především díky výjimečnému citu pro výběr bizarních postav reprezentujících pars současné české společnosti. Stadion Sparty působí jako obří mixér, ve kterém se dokonale promíchají jednotlivé společenské, rasové i věkové vrstvy a výsledkem je univerzální produkt českého fotbalového fanouška. Všichni aktéři dokumentu, jakkoliv dokonale rozdílní, se po tomto „rozmixování" chovají velmi podobně - výsledkem jsou výbuchy potlačované agresivity, nadužívání vulgárních výrazů (výraz pro dámské přirození začínající na „pí" a končící na „a" zazní ve filmu snad dvěstěkrát), kibicování dění na trávníku a masové vzývání bohů na fotbalovém hřišti (mesiáš se v tomto případě jmenuje Leonard Kweuke). V tomto nejzábavnějším českém dokumentu posledních let je určujícím principem deus ex machina (pro nás) neviditelného zápasu. Jan Jílek (s pomocí Pavla Abraháma), Letní filmová škola 2012