Zahraniční film Anny Ondrákové, Karla Lamače a Otty Hellera byl velkým úspěchem této skupiny našich nejlepších filmařů. Jejich úspěch byl tehdy krásný a zvláště Ondrákovou bylo možné zařadit mezi světové hvězdy. Jejich film, který uvedla společnost "Fortuna-Film se jmenoval trošku divoce "Anny, pozor, policajt".
Pod tímto názvem se však skrývala velice dobrá veselohra, která sice neměla tak spádné libreto jako předchozí úspěšný film "Saxofon Suzi", ale která jej zase v některých směrech předčila jak režií, tak hrou. O co ve filmu šlo: Anny dcera amerického milionáře Corda, uteče do Evropy, když jí její otec nutil do sňatku s málo příjemným člověkem. Před svým odjezdem se Anny dostane do konfliktu s dopravní policií, a od té doby má před policajty veliký strach. Dostane se do Berlína, kde ji její otec úmyslně nechá na holičkách, aby ji trochu potrestal za její lehkomyslnost.
Anny má také v Berlíně smůlu s policií. Proč? Ulpí na ní totiž podezření, že se za dceru milionáře Cordy jen vydává a tak ji nezbývá nic jiného, než se živit, jak se zrovna dá. Stane se prodavačkou v obchodě, odkud však brzo pro svůj přílišný temperament musí odejít a konečně zakotví v music-hallu, kde udivuje svou obratností ve střelbě lukem. Seznámila se při tom s hezkým pianistou, který upoutal její srdce a skončí se to tím, že přijede její otec a milionářova dcera se vrací do Ameriky bohatší o jeden veliký poklad.
Libreto mělo mnoho veselých zápletek a situací, chyběl mu však spád, který mělo libreto zde již zmiňované Saxofon Suzi. Jak již bylo řečeno nahradila Lamačova režie tento nedostatek znameritým vypracováním každé scény a Ondráková výtečnou hrou. Ondráková zde našla svůj typ, který by neměla opouštět. Tisk tehdy upozorňoval. že Ondrákové nesedí role milovnic, nýbrž že její herecká poloha vítězí rolemi veselých, temperamentních žabců. Oproti mnohým herečkám, které pracovaly výhradně jen očima, dovedla Ondráková přidat gesto nebo pohyb plný rozkošné komičnosti.
Kabinetní ukázkou jejího umění byla scéna, kdy vařila poprvé kávu a rozloukala zrnko kladivem, a pak způsob jakým chodila v pyžamu, které jí bylo víc než velké, a scéna, v níž z hladu krade salám svému sousedu na levici v parku. Tato scéna byla tak dobrá, že těžko by se hledala jí rovná ve světové produkci, a ústa Ondrákové spolu s jejími očima byly nelepším obrazovým vystižením hladu.
Karel Lamač se opět tímto filmem osvědčil jako veseloherní režisér. K jeho chvále budiž zde řečeno, že tentokrát nepřipustil žádných zbytečných pikantností, které bývaly jinak nezbytným doplňkem filmů natáčených v Německu. (Snímek je opět česko-německým výrobkem natáčeným v Berlíně). Vypracování scén bylo dokonalé, všude bylo vidět jeho pečlivou a důkladnou práci a mnoho šťastných nápadů dokladovalo, že Lamač měl smysl pro humor a vtip.
Z herců tehdy nikdo nezklamal, další český člen souboru Josef Rovenský nakreslil hezkou figurku, Francouz Gaston Jacquet připomínal sice trochu Mendoua, ale jinak byl docela příjemný typ, právě tak jako Werner Pitschau v úloze milovníka. Hellerova práce s kamerou byla jako vždy dobrá, zdařily se i fotomontáže policistů a také jinak docela šťastným způsobem celkový obraz a ráz tohoto snímku.
