Revoluční svatba

"Revoluční svatba" byl podukt společnosti PanFilm a rámcem filmu je velká francouzská revoluce, tolikrát již líčené téma, s tolika nepodařenými variacemi, s mnohdy tak neživotným podáním. Někdy to byly lidské loutky oblečené do rozcuchaných paruk z hnědých vlasů a po druhé v copánky, pomoučenými pudrem, byly téměř ve všech filmech z tohoto údobí hnány z jednoho psychologického nesmyslu do druhého. Kdyby neměl tento film jinou vlastnost než tu, že přes svou historičnost nestal se hrou ze života, ale stal se životním výsekem, stačilo by to tenkrát těm, co dělali na historickým filmem kříž. Ale režisér Sandberg, který použil libreta, napsaného Falkem a Liebmanem podle hry Sophus Michaelise, nespokojil se s takovým polovičním krokem. Chtěl vytvořit opravdové histrorické drama, které by nejen samo se naplnilo dramatickým dějem, ale stejně i získalo pro nejsubtilnější zápletky i duši divákovu, bez jakýchkoliv avantgardních procesů, za pomocí tisíckrát a tisíckrát použitých způsobů fotografie, dovedl Standberg připoutat diváka k filmu tak, že hercova bolest se stala bolestí jeho. Ano, to dokázal němý film. Děj je ve své linii jednoduchý, ale duševní procesy jej rozšiřují do nevídaných mezí. Markýza Alaine miluje emigranta de Tressalles a odjede do středu fronty, aby se tam s ním setkala a pojala ho za manžela. Jeho pobyt se vyzradí a emigrant je odsouzen k smrti. Plukovník Marc Arron, který se do markýzy zamiluje, mu pomůže k útěku a sám se tak vydá na smrt. Komisař, který má dát povel exekuci, čeká jako na boží smlování na zprávu, že emigrant byl dopaden a jeho přítel tak zachráněn. Úderem šesté vychází Marc na balkon a velí čekajícím vojínům, aby střelili. Rozkaz je rozkaz. A zatímco se otvírá pod tíží mrtvého na mnoha místech prostřelené okno, u něhož stál, přichází poslední hlídka a zvěstuje, že emigrant byl zastřelen. V úloze revolučního plukovníka, diváci viděli Göstu Ekmanna, markýzu hrála Diomira Jacobini, emigranta Walter Rilla. Bylo to trio úžasné jemnosti, vyhrávající netjěžší situace nejsubtilnějšími odlesky duše na lidském semaforu - tváří. Stále kamenná tvář Marca taje jen málokdy pod teplým sluncem veliké lásky. Markýza, jemná osůbka, tolik ženská a nechápající veliké poslání revoluce, emigrant, zprvu sympatický milovník a pak zbabělý muž. K nim se pojí skvělý představitel komisaře Fritz Kortner, dračí povrch, ale beránčí srdce, a komorná Karina Bell. Fotografie některých scén byla nádherně impresionistická, jinde světlem přemodelovávala vizáže. Dá se říci: v podstatě každá scéna byla pro diváka velikým překvapením a drama v malém, pojící ostatní obrazy v jakousi velkou dramatickou píseň.