Tajemný kurýr

Byl to tehdy Lloyd-film, který předvedl zfilmovaný Stendhal román "Rouge et noir" (Červený a černý) pod titulem "Tajemný kurýr". Filmovat tenhle román byla na první pohled snadná věc, neboť má neobyčejně dramatický děj, ale autoři bohužel nezachovali ze Stendhalova ducha témeř nic. Omezili se jen na převzetí akce. Postava Juliena, jak se totiž jmenuje hrdina filmu, postrádá problematiky a jak ho zahrál Mozžuchin, zdál se být Julien frivolní, bezcharakterní a světácký, spíš nové vydání Casanovy, než vrtkavý, nezkušený hoch, potácející se mezi červenou a černou, Ježíšem a Napoleonem. Když si divák odmyslel toto nepochopení románové předlohy, byl "Tajemný kurýr" dokonalým filmem, v němž opět ožily všechny ctnosti jeviště světla a stínu. Tedy především pohyb, setkaný z vysoce dramatických akcí, plno vzruchu, pohnutí, tempa a gradace, pestrý kaleidoskop lidí, událostí a věcí, všechno v rámci dokonalé filmové formy. Ivan Mozžuchin si zachoval všechny přednosti a naopak odnaučil se některým svým dřívějším nedostatkům, ovšem jeho pohled zůstával. Obě hlavní ženské role byly skvěle obsazeny jako typy. Pro ty diváky, kteří si vždy nepotrpěli na šťastný konec, byl film velmi příjemnou podívanou. Snímek neměl stereotypní linii a Julienovy příběhy o tom, jak se z malého venkovského úředníčka stává kurýrem francouzských revolucionářů, zapomíná na svou venkovskou milenku pro krásný pohled dcery vůdce revolucionářů a pak, když zdánlivě šťastně zakotvil jako důstojník a oficiální ženich zabíjí svou dřívější mlenku, která ho ze žárlivost srazila do dřívější ubohosti a nakonec zahyne na barikádách. Bylo to opravdu příjemnou změnou proti průměru a pro tuto změnu, byli tehdejší diváci ochotní přehlédout přestupky proti psychologii i románu "Červený a černý".