Jim la Houlette, král lupičů

"Jim la Houlette, král lupičů" je v tomto filmu vlastně dobrácký pan Moluchet, pokojný tajemík populáního spisovatele, hrající proslaveného banditu jen po krásné oči zbožňované ženy. Je to takový typ novodobého dona Quijota. Zvláště pokud jej hrál Nikolaj Rimskij. Tento sympatický komik, jemný a přirozeně rozveselující, učil se zřejmě svému řemeslu ve škole starých amerických králů smíchu např. Chaplina, Bustera Keatona a hlavně Raymonda Griffitha. Budiž řečeno k jeho chvále, že zůstal přesto originálem. Jeho řídký vous a ještě řidší kštice a hlavně nenucené komické pohyby a chování zaručovaly smích na tvářích diváků, jakmile se objevil na plátně. Ve filmu na dvou, třech místech je zjev a hra Rimského opravdu neodolatelná. Je to především scéna, kdy Moluchet je přemlouván hrabivým nakladatelem Lévym a svým šéfem, romanopiscem Bretoneauem, aby sehrál Jima la Houletta: Jde o to, aby, předstíraje loupežný úmysl, provedl krádež nejnovějšího romanopiscova rukopisu, jehož jméno již "netáhne" a který chce tímto způsobem oživit a upoutat na sebe i své dílo pozornost Paříže, vzrušované smělými činy slavného lupiče Jima la Houlette. Takže nebohý Moluchet, pro krásné oči romantické spisovatelovy ženy, kterou tajně zbožňuje, je schopný i té nejnenapravitelnější ztřeštěnosti. Uvolí se hrát famosního banditu a provede to tak dokonale, že se ocitne v žaláři a posléze před soudem na místě Jima la Houlette. Tady si mohli diváci směle říci, že viděli jen málo scén ve filmu a zvláště komickém tak mistrně a do detailů vypracovaných, tak bohatě a důmyslně rozvinutých. Jen ta soudní scéna, která přes chvályhodnou snahu naplnit ji vtipnými detaily, byla poněkud dlouhá. Těžko by se našel škarohlíd, který by tehdy dovedl vzdorovat neubranitelé scéně předstírané krádeže, do níž nenadále zasáhne skutečný Jim la Houletta! Tento francouzský film byl rozhodným důkazem, že Evropa mohla klidně soutěžit s Amerikou i v tomto žánru.