Z původních 120 milionů forintů (430 tisíc eur), potřebných k výrobě filmu, dostal snímek jako státní dotaci pouhých 30 milionů, nicméně producentům se (paradoxně) povedlo projekt zdárně dotáhnout do úspěšného konce. Z různých zdrojů totiž sehnali dalších 40 milionů a s výrazně podprůměrným rozpočtem natočili (opět překvapivě) skvělý, svěží, svérázný a (jak jinak) minimalistický film, jenž (znovu proti všemu očekávání) sbíral cenu za cenou. Lze si (samozřejmě ryze teoreticky) položit otázku, zda paradoxy kolem osudu tohoto snímku neovlivnily konečnou podobu příběhu a neodrazily se v jeho (jinak pečlivě promyšlené) absurdnosti. Jediným úkolem čtyřky hlavních hrdinů na tomto světě se zdá být vyhýbání se těžké dřině a až zoufalé pokusy o snadné vydělávání peněz, jenže oni neumějí být ani pořádnými podvodníky. Nakonec - aby nedoplatili na své nesmyslné chyby - jsou nuceni dřít ještě víc. A právě v tom spočívá absurdita a (svým způsobem) také dramatičnost jejich situace. Předstírají, že jsou kominíci, ale nic o té práci nevědí. Jeden z nich prohraje peníze záhadného, ale nebezpečného „bosse". Nesou za to odpovědnost všichni a částku musejí uhradit. Výherní loterijní lístek jim sežere koza, rádi by ho z jejího žaludku získali zpět, ovšem majitel zvířete je drogový dealer a kozí exkrementy používá k přípravě marihuany. A tak jim zbývá jediné - dotyčnou kozu vyměnit, ale to musejí nějakou ukrást sektě typu Hare Kršna. Jenomže i odcizení kozy je nad schopnosti „zlaté čtyřky", takže zbývá jen „ukecat" hlídače. Ten posléze za svou slabost zaplatí útěkem ze sekty do Cizinecké legie atd., atd. Tyto zdánlivě nahodilé události spojuje nejen už zmíněný režisérův smysl pro paradox a absurditu, evidentní záměr konstruovat příběh proti jakémukoli „logickému" diváckému očekávání a předvídatelnosti a autorská sarkastická ironie na adresu světa a života stejně absurdního jako před námi se odvíjející dějová linie, ale zejména promyšlená stylizace filmu (místy připomínající Kaurismäkiho, Jarmusche a Fassbindera, ale také Linklaterova Flákače/Slacker, 1991 a Breathnachova Man About Dog, 2004), jejímiž hlavními prvky jsou širokoúhlý černobílý obraz (s výbornou Pohárnokovou kamerou), civilní, zdrženlivé, občas až záměrně monotónní herectví nebo místy až divadelně statické obrazy. Jsou tu též cítit vlivy Bély Tarra (jemuž Vranik dělal asistenta režie při natáčení Werckmeisterových harmonií/Werckmeister harmóniák, 2000), ale také poetiky mladších generací maďarských režisérů, kteří začali natáčet na konci 90. let nebo později (třeba Benczeho Miklausicse a do menší míry Józsefa Pacskovszkého, a dokonce Benedeka Flieghaufa).
Mircea Dan Duta, Letní filmová škola 2012
