Car Ivan Hrozný

Biografie dodala k nám ruský film, snad nejlepší ze všech, které dosud získala ze sovětské produkce. "Car Ivan Hrozný" je mistrovské dílo režie, hry a fotografie. Režisér Tarič nebyl sice tak průbojný jako Eisenstein, ale stvořil dílo, v němž jsou světlo a stín, tváře a gesta, lidé, pohyby a věci vřazeny do filmového rytmu, který prostupuje organicky, samozřejmě a nenásilně a který tvoří ze snímku uměleckou hodnotu. Chvílemi dovedl Tarič zesílit účin svého díla až monumentálním způsobem, když vyvrcholil scény v mohutné gradace. Byla to kupříkladu scéna, kdy Nikiška létá. Jak mistrovsky Tarič zdůraznil hrůzu a děs, který Nikiškův "ďábelský vynález" musel vzbudit v duších lidí, tonoucích ve tmách středověku! Černá křídla, která si Nikiška připevnl, vsála do sebe všechen stín, který mohl Tarič přivolat na jeviště světla a stínu: byla netopýří a pekelná. Ruce diváků na plátně se samočinně zdvihají ke křižování. To neletěl Nikiška, ale čertův syn. Jiná scéna, když car Ivan poručil starému bojarovi, aby tančil. Starý, tlustý člověk se namáhal, aby vyhověl příkazu hrozného cara. Ruce dvořanů, které vesele tleskaly do taktu, klesaly a ustávaly přesně podle toho, čím bylo marnější úsilí starého bojara a čím nehybnější byly Ivanovy kobří oči, zvěstující smrt tomu, kdo neuposlechne vyplnit jeho přání. Leonidev v úloze cara Ivana vytvořil roli, hodnou velké tradice ruského herectva. Především jeho oči. Vlastně to nebyly ani oči, nýbrž dvě ďábelské výhně, v níchž herec soustředil zlo celého světa. Jejich pohled znamenal hrůzu. Když se car Ivan zadíval, rovnalo se to rozsudku smrti - ukrutné smrti. Jejich potměšilé zamžikání se měnilo v zlomku vteřiny v krvelačný, neodvratný osud, uvrhující oběť do ztrnulé vědomosti marnosti každého odporu. Leonidev i pohyby, gesty, zdvihnutím ruky dovedl zesílit účinek svých baziliščích očí. Co neřekl jimi, vyslovil pošklebným úsměškem, jemuž následovalo bigotní zhroucení nebo náhlé vzplanutí nevypočitatelné veselosti. Byl to prostě odpoutaný démon zla. I ostatní herci byli vesměs velmi dobří, ale vedle mistrovského Leonidova výkonu ustupovali poněkud do pozadí. Děj filmu v nejčernější době Ruska je přirozeně zabarven pochmurně a tragicky tíživě. Rusové i ve filmu jsou tíž, jako v životě a kultuře: Bezútěšní, pesimiističtí, v životě nevidoucí jediného jasného momentu. Tím je dán ráz i jejich filmové produkci na rozdíl od americké, která zdědila staré anglosaské tradice a zcela v duchu Shakespearových dramat proplétá tragedii komickými figurkami, které zjasňují výhled. Ovšem že v caru Ivanovi není tzv. "happy end", neboť tragedie Nikišky, člověka, který chtěl ve věku tmy létat a který nakonec padá do propasti smrti, je tím vyzdvihnuta k velkolepé účinnosti. Fotografie a kopie byly velmi dobré a mohlo se tehdy zdát, že technicky byla ruská produkce na stejné výši s Amerikou.Ve filmu vadil velký počet vysvětlujících titulků na začátku. Také poslední titulek byl zbytečný.