Aréna smrti

Příběh i ne extra choreo akcí mi přijdou jako z filmů starších o 10 let a víc; od tohoto roku vzniku bych už čekal něco trochu jiného. B. Drago kupodivu v ne přímo záporné roli; jeho herecký projev je opět dost toporný.

Tajné zápasy bez pravidel v pozadí nějakého zdánlivě obyčejného klubu. Není třeba dál pokračovat, neb se jedná o další recyklaci známé akční šablony snímků s bojovým uměním, která byla in v druhé polovině odmdesátých let a směle pokračovala v letech devadesátých. A jak je vidět, ani millenium něco takového nedokázalo zastavit. A je to hrůza. Mizerný scénář, nelogičnost děje, nesmyslné dialogy, špatný střih, neskonalá naivita, a v tom všem Olivier Gruner v hlavní roli, který na poli akčních videosnímků debutoval v devadesátém roce minulého století. Ve své době byl jen další z řady akčních hrdinů, který nijak zvlášť neoslnil. Tento snímek kdyby byl uveden právě někdy na přelomu osmdesátých a devadesátých let, mezi ostatní by lehce zapadl, ale po roce dva tisíce se skutečně už jedná o nezajímavý filmový paskvil, jen ukazující, jak se to dělat nemá. Jediné co dokáže, je vyvolat nostalgické vzpomínky třeba i na počátky Jeana-Clauda Van Damma. A to je tak všechno.

Uniknout z Arény smrti není jednoduché, o tom se přesvědčí i exšampión Dirk, jehož mladší bratr musí svést krvavý boj v této aréně. Další krvavý boj vhodný pro komerční televizi a milovníky hektolitrů krve. Prostě krev a nic jiného než krev a to je na dobrý film vhodný k opakovanému sledování málo.