Kedamono no ken

O něco slabší než Goshova prvotina Sanbiki no samurai. Kladem těchto dvou filmů je samotné téma, žádná přemíra akce bez hlubšího smyslu, ale kritická sonda do poměrů tehdejší společnosti. Na osudech nejníže společensky postavených samurajů je zde ukázán rozpad hierarchické společnosti na sklonku existence éry šogunátu a jejich snaha o vymanění se z vlivu klanů, jejímiž představiteli jsou využívání na „černou“ práci. Různý přístup ke klanovému uspořádání je vidět na třech postavách, v boji o vliv využitý a posléze odvržený a pronásledovaný Genosuke, v prospěch klanu využívaný a sám věřící ve zlepšení vlastního postavení po splnění úkolu Yamane a z počátku výhod z klanu těžící Daizaburo. První dva jsou jen pouhými figurkami na šachovnici určených k obětování. Třetí z nich, po zjištění skutečností, svůj klan opouští dobrovolně. Herci sice špatní nebyli, ale charismatického projevu japonských hereckých hvězd (Mifune, Nakadai, Shimura atd) nedosahují. Tatsuya Nakadai se objevuje až v režisérových pozdějších filmech.