Môjû

První hodina filmu se odehrává v rovině psychologického dramatu odehrávajícího se v ateliéru s bizarními sochami. Vztah únosce-oběť , vztah syn-matka a v neposlední řadě i pohled na vnitřní svět nevidomých. Zbývající čas je věnován zobrazení kam až lze zajít při prožívání „rozkoše“. Taková masochistická úchylárna. Na svou dobu ovšem, z dnešního pohledu, co lze v současných filmech vidět, nic šokujícího. Co zaujme nejvíce, jsou esteticky natočené scény v ateliéru, hra světla a stínů a dekorace (při nich se musel scénograf dozajista vyřádit). Neobvyklé jsou, na japonské poměry, herecké projevy a pojetí celého snímku. Obé připomíná spíše evropský realistický styl. V šedesátých letech ale nic neobvyklého.