Ostravský trhák

Neobyčejné příběhy a desítky hitů, které změnily českou populární hudbu. H. Zagorová, V. Špinarová, E. Farna a R. Krajčo očima přátel a kolegů z cyklu Legendy televizní zábavy Hana a Věra. Dvě výjimečné pěvecké osobnosti z Ostravska, které dobyly Prahu, a přesto zůstaly věrné Severu Moravy. Co spojuje jejich životní příběhy? Proč, na rozdíl od většiny českých zpěvaček, upřednostňují život před kariérou? Jak to, že dosáhly komerčních úspěchů i profesního uznání a přitom neztratily soukromí? Neobyčejné příběhy Hany Zagorové a Věry Špinarové dokreslují jejich hity a vyprávění kolegů a přátel. A navíc Ewa Farna, nastupující generace slavic z Ostravy. EWA FARNA Měla jsem a vlastně pořád mám idylické dětství a plnohodnotnou rodinu. Dodnes žiju s rodiči ve Vendryni. Ještě s mladšími sourozenci Adamem a Magdalenkou. Mám svůj pokoj, vždycky navařeno, uklizeno. Na rodiče si vůbec nemůžu stěžovat. Táta už se mnou přestal jezdit na koncerty, už mě pouští s kapelou v dodávce. Když se mnou jezdil, byl ke mně vždycky přísný. Přišla jsem z koncertu úplně vyřízená do šatny, kde jsem měla 15 minut na to, abych se připravila na autogramiádu a v těch 15 minutách mi taťka stihl přečíst ze svých poznámek výtky ke koncertu. Hlásím se na práva do Prahy i do Varšavy. Když se nedostanu, založím si tady firmu na uklízení a budu k mání. Nebo když na škole zjistím, že právničina pro mě není, že nejsem schopná pochopit to logické propojení, že jsem tupá, tak zůstanu u zpívání. Ale chtěla bych to zkusit. Zajímá mě právo a je to asi jediný obor, u kterého si umím představit, že se mu budu věnovat. Měla jsem 2 vážné vztahy, o všech se psalo a žádný jsem netajila. Můj první kluk byl o 8 let starší, druhý o 6, ale důvodem rozchodu byla vzdálenost a časové vytížení. Neměli jsme na sebe žádný čas, nevěnovali jsme se sobě. Teď ale na lásku nechci myslet, jsem ráda, že mám před maturitou čistou hlavu. Zpívání mě baví, ale chci si nechat zadní vrátka. Nikdy nevím, jak dlouho a jak dobře mi budou sloužit hlasivky. Chci udělat maturitu, chci se dostat na vysokou školu a nesázet všechno jen na zpěv. Měla jsem jako dítě víc koníčků, ale zůstal mi zpěv. Chodila jsem tančit, dokonce jsem i závodně hrála tenis a závodně lyžovala. Zpěv ale zvítězil. Já jsem protestantka, u evangelické církve. Věřím v Boha, ale nechodím každou neděli do kostela. HANA ZAGOROVÁ Narodila jsem se v malé vesnici u Ostravy, v Petřkovicích (?). Zažívala jsem idylické dětství. Měli jsme dům, kde jsem žila s rodiči a sestřičkou. Měli jsme spoustu zvířátek, králíky, slepice, nutrie, dva psy a kočku. Bylo to úžasné. Navíc jsem žila v báječné rodině, měla jsem senzační rodiče. Maminku rozeného diplomata a přísného tatínka, který budil respekt. Učila jsem se hrát na klavír, šlo mi to. Byla jsem živé dítě, chodila jsem několikrát týdně cvičit, hráli jsme denně vybíjenou. Bylo to senzační dětství. Jako dítě jsem chtěla pracovat v cirkusu, chtěla jsem dělat plastickou akrobacii. Už tehdy ve mně byl kus exhibicionisty. Moje sestra byla mimořádně krásná. Tmavovláska s krásnou figurou. A já jsem byla strašně hubená, blonďatá, kudrnatou hlavu jsem měla a vždycky jsem byla ta, které řekli: Uhni, chlapečku. Jednou jsem se maminky zeptala, jestli si myslí, že jsem alespoň trochu hezká. Maminka se zamyslela a řekla mi: Nedá se říct, že bys byla krásná, ale jestli se budeš hodně učit, tak budeš zajímavá. Tehdy jsem si řekla, že chci být vzdělaná. Jsem docela umanutý tvrdohlavý člověk, ale to neznamená, že neumím přiznat chybu. Vždycky jsem byla docela cílevědomá a šla jsem si za tím, čeho jsem chtěla dosáhnout. Do mého 21. roku se mi dařilo vše bezezbytku. Díky tomu jsem byla sebevědomá a myslela jsem si, že stačí lusknout a vše půjde. Dodnes si myslím, že když člověk je pilný a houževnatý, může dosáhnout toho, co chce. Moje první básnička byla o oběšenci, recitovala jsem ji na večírku, který pořádala moje maminka. Myslím, že se mi tím povedlo zkazit náladu celé společnosti. Abych si vydělala na svůj první magnetofon, dělala jsem průvodčí autobusu. Byla to krušná brigáda, začínala jsem ráno ve 4:00 hod. Někdy jsem tam usnula, a tak si lidi někdy sami štípali lístek, aby mě nemuseli budit. Když jsem poprvé přišla do Československého rozhlasu, byla jsem unešená ze svého zpěvu. Nikdy předtím jsem se neslyšela z reprobeden. Bylo to něco úžasného. Řekli mi ale, že se to nedá vysílat, protože mám silnou vadu řeči. Začala jsem chodit na logopedii, abych odstranila špatné sykavky. Pomohlo mi to i u přijímaček na JAMU. Řekli mi, že mě vezmou pro nesporný talent, ale že mluvím jako prase. Studentský život byl skvělý. Byla jsem nejbohatší studentka v ročníku. Už od prvního ročníku jsem hodně pracovala. Hrála v divadle, zpívala, natáčela v rozhlase. Organismus se ale brzy ozval. Onemocněla jsem, dostala jsem se na půl roku do nemocnice, musela jsem na rok přerušit školu. Byl to šok, do té doby se mi všechno dařilo, podceňovala jsem lidi, kterým se nedařilo, pořád jsem jen koukala na to, co bude dál. Ta nemoc mě pěkně uzemnila. Asi jsem to potřebovala. Nemoc mě naučila určité pokoře a musela jsem jí přizpůsobit svůj režim. Věděla jsem, že nemůžu nikam odjet na déle než 9 týdnů kvůli transfuzím, které jsem pravidelně dostávala, abych neumřela. Měla jsem v životě kliku na muže. Byli moc fajn. Ve chvíli, kdy jsem potkala Štefana, jsem si říkala, že musím zabrzdit v práci. Všechny mé předchozí vztahy zkolabovaly na tom, že jsem se partnerovi dostatečně nevěnovala. Přiznávám, že mám hrozně ráda chlapy a myslím, že je chápu, protože celý život pracuji s chlapy, vždycky jsem byla obklopena muži. Štefan mi ale stál za to, abych přestala zpívat. Byla jsem navíc i unavená a měla jsem pocit, že už mám zpívání za sebou. Trvalo to asi pět let, pak se mi začalo strašně stýskat. Těšila jsem se na lidi, na sály, koncerty, na potlesk, na studio. Udělala jsem dobře, že jsem se vrátila. Teď jsem konečně šťastná. Užívám si se Štefanem jeho úspěch, jezdím s ním po nejlepších operních domech v Evropě, kde účinkuje, tam si dopřeju cokoliv, co mě napadne. A když se vrátím do Česka, nemám čas na kamarády, protože téměř každý den mám koncert. Nevěřím, že Maruška Rottrová už nebude zpívat. Dávám jí tak dva roky, než se vrátí. My jsme tím povoláním tak uhranutí, že bez něho nemůžeme žít. Já budu stát na jevišti, dokud mě lidi budou chtít. RICHARD KRAJČO Táta těžce nesl, že jsem se v pubertě rozhodl věnovat se kytaře a nechat fotbalu, ve kterém mě hodně podporoval. Jezdil na moje zápasy, fandil mi. Na základce jsem měl nějaké trojky, tak mě výchovný poradce na gymnázium nedoporučil. Šel jsem se studovat na elektrikáře po vzoru strýce. Nechtěl jsem na vojnu, tak jsem zkusil vysokou školu, ale pochopil jsem rychle, že tam nemám co dělat. Abych na tu vojnu nemusel, přihlásil jsem se na konzervatoř, kde jsem neuspěl, protože jsem neuměl noty. Tak jsem se přihlásil za 14 dní na to na herectví, vůbec jsem nedoufal, že by to mohlo vyjít. Vyšlo. První koncerty probíhaly u nás na dvorku. Přebíral jsem písničky od Lucie, od Olympicu nebo od Nedvědů. Mělo to úspěch. Ročně dostávám desítky nabídek na moderování, ale vyhýbám se tomu. Nebaví mě to a cítím se na jevišti při moderování trapně. Moje maminka je kartářka. Předpověděla mi desku ještě předtím, než jsme vůbec dostali nějakou nabídku na její natočení. I já se s kartami často radím. Kytaru miluju. Naštěstí mám tolerantní ženu, která když vidí, že mi kytara chybí, posílá mě pryč, abych měl klid na hraní. Někdy je to těžká volba mezi kytarou, ženou a dětmi.