Alessandro Alessandroni

Alessandroni vyrostl ve městě Soriana nel Cimino, 40 mil severně od Říma. Rodina vlastnila malé holičství a zde má mladý Alessandro možnost prvně předvést svůj talent. "Našimi nástroji byly kytara, mandolína a mandola. Neměli jsme příliš mnoho práce, zato jsme měli hodně muziky!". Dnes je ctěn pro jeho velký příspěvek k hudbě, která charakterizovala italský Film, obzvláště k hudbě italských špagety westernů Sergia Leoneho. Jako mladý hudebník se Alessandroni ponořil do hudební lidové tradice své rodné oblasti Lazio. S pomocí přítele, který hrál na kytaru, se Alessandroni naučil základní akordy. Ve 13 si koupil svou první mandolínu a mnoho svého času věnoval poslechu klasické hudby. Zvládnutí hry na mandolínu mu netrvalo příliš dlouho. V době kdy byl studentem posledního ročníku střední školy, založil vlastní skupinu s níž hrával na Sobotních tancovačkách. Tato zkušenost mu dalo možnost objevil radosti hudby, peněz, ale i dobrodružství, "skákal jsem od jednoho vlivu k druhému", dodává usmívajíc se, "od jednoho nástroje k jinému", harmonika, kytara, basová tuba. Pak objevil džez. a tenorový saxofon. "To byl můj vstup do světa hudby..." Náhodou Alessandroni také zjistil, že má neobyčejnou schopnost pískat, čehož on také často využíval při svém muzicírování. "Každý může pískat" říká. "Ale je k tomu zapotřebí mít velké množství dechu a malé množství zvuku" samozřejmě nemohu nezmínit, že k tomu je potřeba vhodné místo, kde může trénovat. Procestoval celou Evropu, kde zpíval a hrál na klavír v klubech. Když se vrátiv do Itálie, Alessandroni si založil vlastní zpívající kvarteto "the four caravels", s tímto svým kvartetem vystupoval v populární programu, který se nazíval "Canzonissima" a byl vysílán na národním televizním kanálu. Jeho přítel z dětství Ennio Morricone jej přizval, aby sním spolupracoval na muzice k špagety westernu režiséra Sergio Leoneho "A fistfull of dollars". (Jeho výrazné pískání se po tomto filmu stalo neodmyslitelnou součástí špagety westernů). Jeho kvarteto se rozšířilo o dvanáct členů, s čímž přišlo i na změnu názvu skupiny, která se přejmenovala na "I Cantori Moderni" (moderní zpěváci), stali se velmi oblíbenými pro jejich originální zvuk a výsostný profesionalismus. Alessandroni je neskutečně skromný a je připravený poskytnout úvěr, když je potřeba "Já jsem umělec, ne hvězda... hvězdy jsou skladatelé jako Morricone..." Ale přes jeho skromnost, je Alessandroni mezinárodně uznávaný, pro jeho obrovský příspěvek italskému filmu. Hudebně Alessandro byl a stále je romantik a zapálený fanoušek ruských skladatelů 19. století. On věří jejich vášni a oduševnělé melancholii, tak hmatatelně zachycenou v jejich kompozicích, protože jejich hudbu se dotýká nejhlubších a nejcitlivějších zákoutí lidské duše. Alessandroni stále upřednostňuje strunné nástroje, hlavně ty, s nimiž se seznámil v mládí v rodinném holičství, mandolínu a klasickou kytaru, pro jejich bohatě melodické tóny, jenž mají jedinečnou schopnost vibrovat a rezonovat s nejintimnějším přítelem člověka, lidským srdcem. Alessandroni je také virtuózní hráč na saxofon, sitar, harmoniku a klávesy. Ale jak sám říká, "všechny nástroje, na které umím hrát mám rád, ale pouze jeden mohu označit za mě nejdražší, a tím je kytara". Jeho speciálním dárkem je schopnost začlenit hudební vlivy od všech z celého světa do své kompozice, aranžmá a hudebního přednesu. Tento velmi vážný hudebník s tichými způsoby a ztělesněnou elegancí, má také svou veselou stránku, která se půvabně odráží v jeho lásce k životu, nakažlivému smyslu pro humor, a samozřejmě i v jeho hudbě.