Wojciech Staroń

Lekce skutečné dokumentaristiky - rozhovor s Wojciechem Starońem Ondřej Kuhn Jako autor dokumentárního projektu Brothers patří Staroń také mezi bývalé účastníky workshopu Ex Oriente Film, který Institut dokumentárního filmu pořádal v roce 2010. Letos byl jeho snímek Argentinian Lesson součástí 8. ročníku trhu východoevropských dokumentů East Silver Market, kde zanechal výraznou stopu. Nejenže se dostal do výběru 11 středometrážních dokumentů nominovaných na cenu Silver Eye, v konečném součtu statistik se zařadil mezi nejsledovanější a nejlépe hodnocené filmy trhu. Patřičné ocenění zohledňující nejen mimořádné vizuální kvality snímku Wojciech sklidil na 51. krakovském filmovém festivalu, kde převzal cenu Golden Horn pro režiséra nejlepšího filmu a Cenu za nejlepší kameru od Polské asociace kameramanů. Na DOK Leipzig 2011 film získal cenu Silver Dove. 1/ Pro svou tématickou a formální podobnost je snímek Argentinian Lesson velmi často srovnáván s vaším předchozím dokumentem Siberian Lesson z roku 1998. Kromě toho, že se oba dva odehrávají na jiném místě a v jiné životní etapě, jaké jsou největší rozdíly těchto dvou filmů? V obou filmech má naše cesta stejný účel: práce mojí ženy jakožto učitelky polštiny v polských komunitách na Sibiři a v Argentině. Zatímco první film sledujeme z hlediska mojí ženy, učitelky, která se rozhodla odcestovat za prací na „konec světa,“ druhý film vychází z perspektivy učitelčina osmiletého syna, kterého společně s matkou odvlekli na „konec světa.“ V prvním filmu je příběh založen na mém vztahu s mou přítelkyní/ženou, příběh druhého filmu staví na vztahu nově příchozího chlapce a místní dívky. Vyprávění Siberian Lesson je podpořeno velmi emotivním, osobním komentářem, Argentinian Lesson je absolutně bez komentáře a narativně se tak více přibližuje fikci. 2/ Kam jste se režijně posunul od Siberian Lessons? Pokoušel jste se v Argentinian Lesson nějakým způsobem odkazovat k vašemu předchozímu filmu, pomineme-li název samotný? Na začátku jsem dokonce pomýšlel na to, že bych natočil film s flashbacky ze Sibiře, ale ve střižně mi došlo, že každý film má nezávislý příběh a případné odkazy stejně vyplují na povrch, pokud oba filmy známe. Každopádně s názvem Argentinian Lesson jsme přišli až ke konci stříhání celého filmu. 3/ Jako kameraman se řadíte mezi observační typy dokumentaristů. Je však možné dostávat odpovědi bez přímých otázek? Je vlastně vůbec nutné, aby se dokumentarista ptal a předkládal odpovědi? Přemýšlím nad tím pokaždé, když natáčím a stříhám, a právě takové tázání mi dodává inspiraci točit. Natáčet, pozorovat, filmovat, tvořit scény, tím vším se snažím odpovídat na své otázky, ale velmi často končím s novými otázkami namísto odpovědí. Rád pozoruji lidi, přírodu a život, což mě obrovsky inspiruje, ale také si vytvářím příběhy a filmy ve své mysli. Někdy se nám během natáčení podaří udělat nečekaně dobrý záběr nebo scénu, s čímž následně vyvstane spousta nových otázek. Můj příběh se tak vyvíjí a já hledám nové scény, které budu moci připojit k tomu, co jsem právě natočil. Jedna věc však důležitá: opravdové emotivní spojení mezi jednotlivými záběry a scénami. Pro mne je velmi důležité, aby každá sekvence, scéna, záběr a filmové políčko nesly dostatečně pevný náboj, který pojí můj příběh celým filmem. 4/ Vyvíjí se příběh vždy samostatně? Jakou měrou může dokumentarista zasahovat do běhu událostí a svých subjektů, aby z nich dostal drama? Pravé lidské drama a opravdové emoce nelze vytvářet nebo předstírat, alespoň ne v dokumentu. Měly by ze života vycházet samy o sobě, a mým úkolem je transformovat toto drama do filmu takové, jaké opravu je, jednodušeji a pravdivěji – silněji. Všechno ostatní už můžu dotvářet. 5/ Co se pro takový dokumentární styl mění ve chvíli, kdy jsou protagonisty děti? Kamera by měla být více dětinská: sytá, emotivní, dynamická, ale také velmi trpělivá, protože s dětmi máme jen málo prostoru, kdy je lze konfrontovat přímo. Musíme je neustále chytat. 6/ Jste kovaný filmař, natáčíte svoje okolí, vaší rodinu. Jsou vaše děti zvyklé na kameru, jakožto běžnou součást jejich života? Samozřejmě, že jsou zvyklé. Filmování s dětmi je lehčí, než s dospělými. Pokud děti vidí, že pro filmaře je jeho práce opravdová, plná emocí a zanícení, jsou pak více otevřené a přirozené. Nemají potíže být samy sebou, i když je kamera nablízku. 7/ Jste Jankovým otcem a zároveň autorem dokumentárního filmu, kde je hlavní postavou. Jaké to pro vás bylo, provázet ho novými zkušenostmi a mezitím přepínat těmito dvěma rolemi. Bylo to pro nás často velmi těžké, protože jsem s Jankem nemohl trávit čas, když jsem měl neustále v ruce kameru. Ale nakonec to pochopil, viděl, že dělám svojí práci a že jsem do ní zapálený, takže věděl, že jsme tím vším novým kolem nás prošli společně. Nejen můj syn, i já jsem měl spoustu problémů, a myslím, že to pro něj byla velká lekce. 8/ Váš film také zohledňuje vzájemný vztah dcery, otce a matky. Jaké jste si z toho vzal ponaučení vy, Wojciech Staroń, otec rodiny, a Wojciech Staroń, dokumentarista? Velmi těžká otázka. Ty dva roky pro nás, jako pro rodinu, byly extrémně důležité. Cítili jsme velkou sounáležitost, strávili jsme spolu hodně času, znovuobjevili jsme jeden druhého za nových okolností, v nových situacích. Jako filmař chápu, že pokud chcete dělat něco opravdu velkého, film, který zaznamenává veškeré emoce neoddělitelné od vaší vlastní rodiny, musíte si tím vším projít s nimi, musíte společně zažít všechny ty emoce, potíže a úspěchy. 9/ Argentinian Lessson je úvahou nad objevováním nového v neznámých končinách, je o zvykání si na něco nového, vyrůstání, o nové životní lekci. Jakou lekci dostává divák? Čím se může ponaučit obecenstvo? Nikoho nechci ničemu učit. Chtěl jsem jen převyprávět lidský příběh za pomocí pohyblivých obrázků. Co lze v tom příběhu hledat? To záleží na osobnosti, ale doufám, že každý bude schopen v mém filmu najít určitý druh životní poezie. Udělalo mi radost, jak dobře na Argentinian Lesson reagovali náctiletí, což považuji za opravdovou zkoušku filmu. IDF