Carla Gravina

Italská herečka Carla Gravina byla v 60. a 70. letech hvězdou celoevropského významu, po prvních úspěších ve filmu přenesla své herecké působení také do divadla a televize, později své aktivity rozšířila i o politiku a dodnes zůstává mediálně sledovanou osobností veřejného života. Pochází ze severní Itálie a narodila se 5. srpna 1941 v městečku Gemona na italsko-rakouském pomezí. Již za svých školních let zaujala filmaře, významný režisér Albert Lattuada ji jako patnáctiletou obsadil do malé role ve filmu GUENDALINA (1957), který byl nominován na Zlatou palmu na festivalu v Cannes. Krátce nato dostala velkou příležitost v podobě hlavní ženské role ve filmu LÁSKA A POMLUVY (Amore e chiacchiere, 1958) a za svůj výkon získala Stříbrnou plachetnici na festivalu v Locarnu. Filmy uváděné na mezinárodních filmových přehlídkách přinesly pochopitelně pozornost všem zúčastněným a Carla Gravina, atypická zrzavá kráska, začala být vyhledávanou herečkou i v mezinárodním měřítku. V mezinárodním hereckém obsazení se objevila v americko-italském filmu PĚT POZNAMENANÝCH ŽEN (Five Branded Women, 1960), ve stejném roce hrála židovskou dívku Silvii ve válečném dramatu VŠICHNI DOMŮ (Tutti a casa, 1960), které bylo dalším italským triumfem v celoevropském měřítku (mimo jiné byl film oceněn Zvláštní cenou na festivalu v Moskvě). Mezitím dostávala hlavní role ve výhradně italských filmech, konkrétně k tématu války se v průběhu šedesátých let vrátila před kamerou ještě několikrát. Na přelomu 50. a 60. let začala Carla Gravina pracovat také pro televizi, jako zavedená filmová herečka svou pozornost obrátila i k divadlu. Divadelní jeviště se pro ni nakonec na několik let stalo dominantní aktivitou a hrála například titulní roli v Romeovi a Julii na Shakespearovském festivalu ve Veroně, účinkovala také v divadle Teatro Lirico v Miláně. Po několika rolích v televizních filmech a seriálech začala znovu aktivněji točit po roce 1967. Mezitím v divadle potkala muže svého srdce a Gian Maria Volonte (1933-1994) byl nejen jejím hereckým partnerem na jevišti, ve filmu, ale i v životě a z jejich vztahu se narodila dcera Giovanna. V průběhu sedmdesátých let se z Carly Graviny stala výrazná osobnost francouzského filmu, do svého teprve druhého filmu BEZ MOTIVU (Sans mobile apparent, 1971) ji obsadil dnes již významný režisér Philippe Labro. Později byla partnerkou Jean-Paula Belmonda v dramatu NÁSLEDNÍK (L'héritier, 1973), po boku jiné velké hvězdy francouzského filmu – Alaina Delona, hrála pak ve filmech TONY ARZENTA (1974) a JAKO BUMERANG (Comme un boomerang, 1976). Menší role jí pak nabídli i slavní režiséři jako Claude Lelouch nebo Yves Boisset. V Itálii v té době točila spíše jen pro televizi, z její tehdejší tvorby vyniká seriál MADAME BOVARY (1978), v němž hrála hlavní roli. Domácí filmové publikum mezitím šokovala naturalistickou postavou Ippolity v hororovém příběhu ANTIKRIST (L'anticristo, 1974). Výrazným způsobem se pak divákům připomněla v povídkovém filmu TERASA (La terrazza, 1980), díky němuž po více než dvaceti letech znovu bodovala v Cannes, kde získala Cenu pro nejlepší herečku ve vedlejší roli. Mezitím se Carla Gravina začala angažovat i v politice (k té ji přivedl právě Gian Maria Volonte) a ve volbách v roce 1979 kandidovala do parlamentu za Italskou komunistickou stranu. Neuspěla úplně a zůstala jen náhradnicí, po náhlém úmrtí Luigiho Longa však převzala jeho místo a v říjnu 1980, krátce po svém triumfu v Cannes, se stala poslankyní italského parlamentu. Z toho také logicky plyne přestávka v její práci pro film, televizi i divadlo. Italský parlament opustila po volbách v roce 1983, ale před kameru se vracela spíše již jen příležitostně, v devadesátých letech se ale znovu začala prosazovat na divadelním jevišti. Před kamerou stála Carla Gravina naposledy v roce 1992, zároveň se však jednalo i o další významný úspěch. Za hlavní roli doktorky Aldrovandiové ve filmu DLOUHÉ TICHO (Il lungo silenzio, 1992) obdržela Cenu pro herečku v hlavní roli na festivalu v Montrealu, ve stejné kategorii byla nominována i v udělování Evropských filmových cen a Donatellových cen v Itálii. O rok později pak byla členkou poroty na Mezinárodním filmovém festivalu v Benátkách. Později se již jen sporadicky objevovala v divadle. Její mezinárodní sláva sice již odezněla, díky účasti na více než čtyřech desítkách filmů ale dodnes patří k ikonám italské kinematografie v dobách jejího největšího vzepětí.