Jaroslav Foglar

Jaroslav Foglar se narodil 6. července 1907 v pražských Nuslích. Když my byly čtyři roky zemřel mu otec na nemoc srdce a od té doby žil jen s maminkou a starším bratrem. Právě jeho bratr jej přivedl ke skautingu, který se stal jeho osudem. Spolu založili oddíl Jestřábi a podle něj pak dostal i přezdívku Jestřáb, která ho provázela celý život. Skautingu pak zcela propadl, v roce 1925 se stal zástupcem vedoucího 2. skautského oddílu Praha, o dva roky později už sám stanul v čele proslulé Dvojky. V osmadvaceti letech nastoupil do propagačního oddělení nakladatelství Melantrich a začal spolupracovat s časopisem Mladý hlasatel. Právě v Mladém hlasateli začal v roce 1938 vycházet na pokračování Foglarův a Fischerův komiks Rychlé šípy jenž vyvolal mezi mládeží doslova revoluci. Každý týden stávaly fronty dětí před trafikami a čekaly na svůj oblíbený časopis. V roce 1941 německá okupační správa vydávání Mladého hlasatele zakázala a Foglar působil jako externí spolupracovník protektorátního časopisu Správný kluk. Po skončení války začal Jaroslav Foglar šéfovat dalšímu skautskému časopisu Junák, který však pro neshody s vydavateli brzy opustil a začal vydávat časopis Vpřed. Ten ovšem stejně jako celé skautské hnutí dlouho nepřečkal komunistický převrat. Spisovatelem z povolání se Jaroslav Foglar stal až po roce 1948, ale už v roce 1923 začal uveřejňovat první skautingem inspirované povídky. V roce 1933 vycházel v časopise Skaut-Junák na pokračování jeho román Boj o první místo, v roce 1934 Přístav volá, o tři roky později přišla na svět jedna z jeho nejslavnějších knih Hoši od Bobří řeky. Další známé tituly, o nichž dnes lze mluvit už jako o kultovních jsou například Tábor smůly (1938), Chata v jezerní kotlině (1939) nebo Pod junáckou vlajkou (1940). Záhada hlavolamu (1941) se pak stala prvním dílem volné trilogie – do které ještě patří Stínadla se bouří (1947) a Tajemství Velkého Vonta (1986), které však nejdříve vyšlo v Německu, u nás mohlo vyjít teprve až po revoluci v roce 1990. Po komunistickém puči se totiž Jaroslav Foglar stal nežádoucí osobou a jeho knihy u nás vycházet nesměly. Pouze v letech 1965-67, v krátké době částečného uvolnění, mohly Foglarovi u nás vyjít další knížky Tajemná Řásnovka (1965), Poklad Černého delfína (1966) či Kronika Ztracené stopy (1967). S nástupem normalizace počátkem sedmdesátých let však přišel opětovný zákaz publikování. Jaroslav Foglar, který svůj skautský oddíl vedl po dlouhých šedesát let (za komunismu ovšem pod názvem Klub mladých turistů a pod stálým dohledem StB), se naposledy zúčastnil letního tábora v roce 1984. O tři roky později pak předal jeho vedení svému nástupci. Po revoluci v roce 1989 si už svůj pomyslný návrat na výsluní příliš neužil. V roce 1991 vyšla jeho poslední knížka Život v poklusu, kde shrnuje své vzpomínky. Zemřel 23.ledna 1999 v pražské Thomayerově nemocnici. Po jeho smrti se pak rozpoutaly vleklé spory o jeho pozůstalost, z níž jsou nejcennější autorská práva.