Robert Le Vigan

Robert Le Vigan byl jedním z mála francouzských herců, jejichž kariéra se kvůli kolaboraci s Němci nekompromisně uzavřela ještě před koncem druhé světové války. Zatímco podobně postižené herečky (jako Josseline Gaël nebo Arletty) doplatily spíše na své intimní styky s Němci a zálibu v luxusu, Robert Le Vigan vystupoval jako pravověrný stoupenec nacistického režimu. Narodil se jako Robert Charles Alexandre Coquillaud do rodiny veterináře, ale přes výborné studijní výsledky odmítl pokračovat v otcových stopách. Lákalo jej divadlo a s úspěchem absolvoval studium herectví na pařížské konzervatoři. Uplatnění na divadelních scénách však nacházel zpočátku jen těžko, hrál například v operetách a muzikálech, absolvoval také zájezdy do zahraničí. Ve dvacátých let vystupoval pravidelně v Théâtre Impérial nebo Théâtre des Arts. V divadelní hře Donogoo se sci-fi námětem si jej povšiml významný režisér Julien Duvivier, který jej pak oslovil pro jednu z hlavních rolí ve filmu PĚT PROKLETÝCH GENTLEMANŮ (Les cinq gentlemen maudits, 1931), který patří k důležitým mezníkům z počátků zvukového filmu ve Francii. V následujících letech hrál Le Vigan v několika filmech ročně, opět mimo jiné v Duvivierově režii, pracoval ale i pro další zvučná jména francouzské kinematografie jako byl například Jean Renoir. Souběžně nadále hrál divadlo, jeho domovskou scénou ve třicátých letech bylo Théâtre Pigalle, později Comédie des Champs Elysées, kde vícekrát spolupracoval se slavným Louisem Jouvetem. Skutečnou slávu mu přinesla až role Ježíše Krista ve filmu GOLGOTA (Golgotha, 1935), která vzbudila pozornost diváků i odborníků, a i když hlavní role jej nadále míjely, stal se často vyhledávaným hercem pro vedlejší charakterní role v řadě filmů. I když se musel spokojovat se sekundováním největším hvězdám, jeho filmografie druhé poloviny třicátých let a počátku druhé světové války je úctyhodnou přehlídkou většiny toho podstatného, co se ve francouzském filmu té doby odehrálo. Lze to doložit i jmény režisérů, s nimiž pracoval – Jean Renoir, Marcel Carné, Marcel Pagnol, Jean Dréville, Abel Gance nebo Marcel L'Herbier. Za všechny umělecky hodnotné filmy s účastí Roberta Le Vigana připomeňme dramata NA DNĚ (Les bas-fonds, 1936), PEVNOST MLČENÍ (La citadelle du silence, 1937), NÁBŘEŽÍ MLH (Le Quai des brumes, 1938) nebo VOZKA SMRTI (La charrette fantome, 1939). Nadstandardní herecké výkony spojené s ironickým výrazem v pohublé tváři by podle mínění soudobé kritiky dokázaly zachránit kterýkoliv film, kdyby nebyl pokaždé zastíněn některou z hvězd první velikosti. Značná popularita mu přinášela také přízeň ženské části publika a časté nevěry byly příčinou rozpadu jeho prvního manželství s Antoinette Lassauce, s níž byl ženatý v letech 1936-1943. Po německé okupaci Francie začal Robert Le Vigan vystupovat jako zapřisáhlý odpůrce Židů, jeho politické názory jej nakonec přivedly mezi členy fašisticky orientované strany Parti populaire français. Obhajobu jejích myšlenek, spolupráci s německými úřady a opětovné výpady proti Židům prezentoval svými projevy v rozhlase. Dodnes se objevují dohady, že sám nebyl přesvědčeným fašistou, ale jen mluvčím svého přítele, spisovatele Louise-Ferdinanda Céline (1894-1961), který využil Le Viganovy mediální popularity. Také v této době točil filmy, z jeho tehdejší filmografie zasluhuje zmínku především kronika venkovského klanu TVRDOHLAVCI (Goupi mains rouges, 1943), zajímavá je i účast na filmu BYZNYS JE BYZNYS (Les affaires sont les affaires, 1942), v němž lze najít aktuální podtext se skrytými protiněmeckými tendencemi. V roce 1944 začal pracovat na Carného filmu DĚTI RÁJE (Les enfants de paradis, 1945), po začátku osvobozovacích akcí byla jeho role přeobsazena Pierrem Renoirem. Když se v červnu 1944 vylodili v Normandii Spojenci, Robert Le Vigan při vědomí svých prohřešků okamžitě uprchnul z Francie, zatčen byl až v dubnu 1945 v Rakousku a převezen do věznice ve Fresnes. V roce 1946 byl pak souzen za kolaboraci; v jeho prospěch před tribunálem mluvily nejslavnější osobnosti z řad herců, režisérů a divadelníků, soud ale došel k nekompromisnímu závěru. Robert Le Vigan byl odsouzen k deseti letům nucených prací, stejně tak byl zbaven majetku i občanských práv. Vězněn byl původně v Agenu, později v Rouenu, v roce 1948 byl propuštěn. Snahy přátel přivést jej zpět k herecké práci vyšly naprázdno, jako kolaborant byl Le Vigan navíc vystaven fyzickým útokům a rozhodl se k odchodu do Španělska. V Evropě se nakonec dlouho nezdržel a ze Španělska emigroval do Argentiny. Tady se mu podařilo nakrátko znovu hrát a na počátku 50. let se ještě čtyřikrát postavil před filmovou kameru. Jednalo se ale jen o malé role, navíc ve velmi průměrných filmech, které na evropské půdě nalezly odezvu jen ve Španělsku. Na různých místech v Argentině pracoval pak jako taxikář nebo učitel francouzštiny, poslední léta trpěl zdravotními problémy, mimo jiné i psychickými, a na další výzvy přátel k návratu do Francie nereagoval. Robert Le Vigan zemřel v nemocnici v argentinském městě Tandil 12. října 1972 ve věku 72 let. Je příznačné, že zatímco k řadě významnějších herců předválečné éry se dnes jen těžko dohledávají informace, osud Roberta Le Vigana zvláště v souvislosti s jeho aktivitami za války vzbuzuje zájem dodnes. Vyšly o něm dvě životopisné knihy, řada poznámek k jeho osobnosti je dnes snadno dostupná i na internetu. Ačkoli nelze popřít jeho morální pochybení a provinění proti vlasti za okupace, jeho přínos francouzskému divadlu a filmu 30. a 40. let zůstává taktéž neoddiskutovatelný, řada filmů s jeho účastí ostatně vyšla v posledních letech ve Francii na DVD.