Louisa Colpeyn

Herečka Louise Colpeyn se nejprve prosadila v rodném Holandsku, pak odešla zkusit štěstí do Francie, což se jí vzhledem k probíhající válce podařilo až po několika letech, skutečnou hvězdou se ale nikdy nestala. Narodila se do chudé dělnické rodiny v Antverpách jako Luisa Colpijn, studovala herectví a již koncem třicátých let se prosadila jako představitelka velkých dívčích rolí v nizozemské kinematografii. V letech 1939-1941 natočila v Holandsku pět filmů, všechny s režisérem Janem Vanderheydenem. Když do Holandska vpadla německá armáda, Luisa Colpijn využila nabídky francouzských producentů a odešla do Paříže. Válečná vřava však brzy dorazila i do Francie a Luisa se k plánovanému filmování nedostala, díky znalosti jazyků se ale uplatnila jako překladatelka a autorka titulků k německým filmům uváděným ve Francii. Později začala hrát divadlo a podobou spolu s cizím přízvukem bývala srovnávána s mnohem slavnější herečkou Elvirou Popesco. V roce 1942 se setkala s italským Židem Albertem Modianem, s nímž navázala vztah. Spolu se skrývali a Luisa tak musela přerušit svou uměleckou dráhu. V roce 1944 se ve Francouzských Alpách vzali, Modiano ke sňatku ale musel použít falešné doklady, takže sňatek byl po válce prohlášen za neplatný. S koncem války se vrátili do Paříže, Albert Modiano se vrhl na podnikání, Luisa se vrátila k herectví. Narodili se jim dva synové, mladší z nich, Rudy, zemřel v deseti letech na leukémii, starší Patrick (*1945) je dnes slavným spisovatelem. K práci před kamerou se Louise Colpeyn dostala až koncem čtyřicátých let, kdy se objevila ve snímku SETKÁNÍ V ČERVENCI (Rendez-vous de juillet, 1949). Více příležitostí začala dostávat až ve druhé polovině padesátých let, hrála i v několika významných filmech, které ovšem střídala i s průměrnými komediemi. Albert Modiano byl v obchodě úspěšný a začal cestovat po světě, později se mu přestalo dařit a zprávy o něm končí v polovině šedesátých let, kdy pobýval snad ve Venezuele. Louise zůstala ve Francii sama, po odchodu manžela a smrti mladšího syna zatrpkla, méně péče věnovala i staršímu synovi a její dosud nenucený optimismus se proměnil v profesionální masku. Na přelomu 50. a 60. let dostala velké příležitosti ve filmu ZAČAROVANÝ KRUH (Le cercle vicieux, 1959), matku titulní hrdinky hrála v kriminálce SMRT BELLY (La mort de Belle, 1961), objevila se také v Godardově BANDĚ PRO SEBE (Bande a part, 1964), později ji dvakrát přizval ke spolupráci režisér Claude Berri. Mezitím nadále hrála i v divadle, vystupovala na různých pařížských scénách, posledním velkým úspěchem byla hra Veselé velikonoce (později zfilmovaná s J. P. Belmondem), kterou uváděla divadla Théâtre du Palais Royal a Théâtre Edouard VII. Ve filmu hrála naposledy po boku Alaina Delona (BUMERANG – Comme un bumerang, 1975), pak se ještě několikrát objevila v televizi. Úbytek dalších nabídek a stesk po rodné zemi ji nakonec počátkem osmdesátých let přiměl k návratu do Holandska, kde od té doby žije v soukromí.