Lída Chválová

Měla zajímavou, velmi moderní tvář. Jakoby se ani nehodila do své doby, ale patřila do té současné. Také její hlas měl zvláštní zabarvení, byl o maličko hlubší nežli hlas jejích vrstevnic, nezněl tolik „divadelně“, jako hlas jiných prvorepublikových hereček. V českém filmu zanechala stopu v podobě sedmi filmů. Touto tajemnou tváří byla Lída Chválová. Lída neboli Ludmila Chválová se narodila v Praze 5. února roku 1917. Mladou dívku očaroval herecký svět, je tedy přirozené, že si podala přihlášku na Státní konzervatoř v Praze, kam nastoupila ve svých patnácti letech roku 1932. Na konzervatoři studovala do roku 1935 a poté již nastoupila do svého prvního divadelního angažmá. Tím se stalo České divadlo moravskoslezské v Ostravě, kde působila v letech 1935 – 1937. Poté se mladé dvacetileté herečce naskytla příležitost, která se neodmítá – získala angažmá v Národním divadle v Praze, na jehož scéně vytvořila mnoho významných rolí, kam náležela např. víla Bělena ve hře STRAKONICKÝ DUDÁK, Verunka v NAŠICH FURIANTECH či Jiřinka v ČEKANKÁCH. Právě poslední jmenované divadelní dílo přivedlo Lídu Chválovou i na filmové plátno. V postavě jedné z „čekanek“ se objevila i ve filmové podobě této divadelní hry Františka Xavera Svobody, jehož zřejmě nejznámějším dílem je hra POSLEDNÍ MUŽ. Filmový debut Lídy Chválové se odehrál v roce 1940 pod režijním vedením Vladimíra Borského. Lída Chválová filmové tvůrce zaujala svou bezprostředností, temperamentem a zajímavým vzhledem. Její dozajista nejslavnější rolí je nepochybně nevěsta Karla Hašková očekávající netrpělivě návštěvu své přítelkyně Poldy Krušinové (Nataša Gollová), aby se s ní podělila o „strašné“ zjištění, že její manžel (Raoul Schránil) spí v kruzích. Ano, jde o vynikající situační komedii s názvem ROZTOMILÝ ČLOVĚK z roku 1941, v níž hlavní roli exceloval Oldřich Nový. Režisérem snímku byl Martin Frič. Tento režisér také obsadil Lídu Chválovou do další velké role Slávky v komedii TETIČKA, rovněž natočené v roce 1941, kde vytvořila Lída mileneckou dvojici s Jiřím Dohnalem. Do konce války se objevila ještě několikrát před kamerou, nicméně se však jednalo již jen o malé role. Tou poslední byla po válce postava paní Landové, maminky ztraceného dítěte, v adaptaci ČAPKOVÝCH POVÍDEK v roce 1947. Také zde byl režisérem snímku Martin Frič. Lída Chválová v té době již nehrála v Národním divadle (skončila zde v roce 1940), nýbrž působila na scéně Městského divadla na Královských Vinohradech, kam nastoupila v roce 1941 a setrvala zde do roku 1954. Ve filmu se již v té době neobjevovala a bohužel od roku 1954 ji diváci neměli možnost vidět ani na žádné divadelní scéně. Prameny uvádějí, že Lída Chválová těžce onemocněla. Její nemoc ji zasáhla natolik, že se musela zcela vzdát své milované herecké práce. O jejích dalších osudech není nic bližšího známo. Půvabná herečka žila v naprostém ústraní. Do hereckého nebe odešla jako téměř a naprosto neprávem zapomenutá 5. října roku 1972 v Praze. Bylo jí pouhých 55 let. Zdroj: FIKEJZ, M.: Herci a herečky – I. díl, Praha, nakladatelství Libri, 2006