Bohumil Klepl

Myšlenky-názory-postřehy-výroky Bohumila Klepla: … Nemám rád, když se mluví o technice. Do teďka nevím, jak se divadlo dělá./1/ … Jediné, co vím a dodržuju stoprocentně, je, že nesmím na jevišti podvést sám sebe. Jakmile začnu dělat něco “jenom jako“, tak to vždycky vypadá blbě a nedopadne to dobře. Když si sám sobě vnitřně věřím, když vím, co hraju a proč to hraju, tak si to nedovolím odfláknout. Jsem ve věku, kdy bych si už mohl trošku ulevit. Ale ono ne. Vždycky, když jdu hrát, tak to musím rvát vnitřkem. A když to neurvu, tak to nezvládám a ty role mi nesedí./2/ … Já nevím, někteří herci zvládají herectví rozumem, ale já pracuju na jakýkoliv roli vždycky živočišně./3/ …komické role hraju s tragickým patosem a smrtelně vážně. A nejen komické, ale třeba i loutkové divadlo. Já je dělal vždycky smrtelně vážně. Úplně mě bralo, jak třeba v Marquézově Kronice předem ohlášené smrti cáká krev. I když to hrály loutky a lidi se řezali smíchy. To samé platí o televizi. Nikdy jsem nepřistupoval ke komické postavě tak, že teď to bude “čurina“. Já trpím i u těch komických rolí./4/ … Smrt, to je konec. Já nejsem věřící, takže pro mě je to definitivní konec. Člověk má strach ze smrti nejdřív za sebe, egoisticky, protože je sám. Nikdo, děti, ženy, přátelé, nikdo ti se smrtí nepomůže. Pak - když se s tím jakoby trošku vyrovná - tak začne víc přemýšlet a myslí na druhé. Nejvíc asi na potomky, na děti. To mě nejvíc vlastně bolelo, to mě dohánělo k lítosti, že ty děti nebudou mít tatínka. To mě nejvíc těch pár dnů bralo. Mně stačí záminka a už to jede, už se spustí ty hluboký dlouhý tóny odněkud zespoda, už se člověk prožívá, už je trapnej, už nekomunikuje s okolím. A pak stačí jeden malý pozitivní impuls, a je zase veselo, zase má život nebeské obzory./5/ … No život mě utahal, tak jsem zešedivěl, ženy mě utrápily, tak jsem zestárl. Vlasy vypadaly. Starou postavu ze mě začal dělat Ondřej Havelka v muzikálu Má férová Josefína. Nalepil mi knír a udělal ze mě šedesátníka. Z dálky to začalo vypadat věrohodně a pak už mě obsazovali, hlavně v televizních inscenacích, vždycky aspoň jako padesátníka, i když mně tenkrát nebylo ani čtyřicet. Ale teď už jsem zestárl opravdu a ty dvacetileté prince, na které jsem byl do třiceti moc mladý, už asi nezvládnu./6/ /1-6, Divadelní noviny 5/2002/