Bulat Okudžava

Bulat Šalvovič Okudžava, významný sovětský básník, prozaik a šansoniér kavkazského původu se narodil 9. května 1924 v Moskvě arménské matce a abcházskému otci. Jeho otec, vysoce postavený člen Všesvazové komunistické strany bolševiků, byl v roce 1937, během stalinských čistek, uvězněn a popraven, zatímco matka, sekretářka Okresního výboru strany, strávila 18 let v gulagu. Bulat s bratrem tak vyrůstali u prarodičů a jejich domovem byl nevelký pokojík komunálního bytu na 4. poschodí moskevského Starého Arbatu. Zde žil Bulat Okudžava až do roku 1940, kdy se přestěhoval k příbuzným do Tbilisi. Dokončil školu a začal pracovat v továrně jako soustružník. Roku 1942 se přihlásil jako dobrovolník na frontu - přes všechna příkoří miloval svou vlast a považoval za svoji povinnost ji bránit. Působil pak jako dělostřelec - radista na Severo-Kavkazském frontu a byl několikrát raněn. Po válce vystudoval Filozofickou fakultu na univerzitě v Tbilisi a od roku 1950 pracoval jako učitel na vesnické škole nedaleko ruského města Kaluga. Byl tam jediný vysokoškolsky vzdělaný učitel, a proto na něho všichni pohlíželi jako na Pánaboha. Roku 1955 vstupuje do Komunistické strany a o rok později se vrací do Moskvy, kde se setkává se svojí maminkou, které konečně skončilo vyhnanství. V té době vydal i svoji první básnickou sbírku a začal pracovat v redakci Molodaja gvardia. To už své texty zhudebňoval a za vlastního kytarového doprovodu je s velkým úspěchem i sám zpíval. Okudžava nebyl příliš dobrý hudebník, přesto se jeho písně s vlastním doprovodem na sedmistrunnou kytaru brzy staly velmi populární. Jeho písničky a zhudebnělé básně zazněly ve více než 80 filmech (Běloruské nádraží, Žeňa, Ženěčka a Kaťuška, Bílé slunce pouště...). Proslavily ho především jeho lyrické písně, mimo nich však psal také historické romány, novely, básnické sbírky. Patřil ke skupině lidí, která se stavěla kriticky k socialistickému režimu, přesto neusilovali o jeho změnu, snažili se pouze o zlepšení podmínek v rámci socialismu. Tito lidé bývají řazeni do tzv. čtvrté generace sovětské poezie, někdy označované jako generace opoziční (což je nepřesné), západní novináři o nich psali jako o sovětských beatnicích, což je označení značně pokulhávající. Vládnoucímu aparátu Sovětského svazu nebyl Bulat Okudžava příliš po chuti, ale obyčejní lidé jej milovali, protože jeho písničky měly duši. Gorbačovovu perestrojku Okudžava uvítal a od počátku se začal aktivně podílet na politickém životě. Roku 1990 vystupuje z Komunistické strany, rok předtím zakládá v Moskvě ruskou odnož PEN klubu. Ačkoliv koncertoval prakticky po celém světě, k nám se dostal až v 90. letech. To mělo svůj důvod - už v roce 1968 odsoudil sovětskou okupaci Československa a zapřisáhl se, že zde nevystoupí dřív, dokud naše zem nebude svobodná. Slib dodržel... I když byl B. Okudžava českým posluchačům známý už dlouho, velkou zásluhu na popularizaci jeho tvorby má dnes Jarek Nohavica, který často zpívá jeho přeložené texty. Bulat Okudžava byl 2x ženatý, z každého manželství se mu narodil jeden syn - Igor a Anton. Jménem Bulata Okudžavy byla na jeho počest pojmenována už roku 1988 malá planetka, v roce 1984 získal Řád přátelství národů a od roku 1991 je laureátem Státní ceny SSSR. Jeho poslední zahraniční koncert proběhl 23.června 1995 na velitelství UNESCO v Paříži. Později se Bulat Okudžava podrobil těžké operaci srdce a 12. června 1997 ve vojenské nemocnici na pařížském předměstí Clamart umírá. Krátce před smrtí přijal pravoslavný křest. Pohřben je v Moskvě na Vagankovském hřbitově.