Jiří Slavíček

Jiří Slavíček byl synem slavného malíře Antonína Slavíčka. Vystudoval strojní inženýrství, ale později se v něm projevily geny, které jej přivedly do světa umění. Koncem 20. let odcestoval do USA, kde pracoval jako střihač u filmu, v branži pak zůstal i po návratu do Československa. V roce 1937 spojil své síly a ambice s Čeňkem Šléglem, podle jehož námětu a scénáře natočil v témže roce dvě komedie, Armádní dvojčata a Jarčin profesor. Slavíček byl sice na poli režie debutantem, ale zaštítění jménem Čeňka Šlégla mu umožnilo do svých prvních filmů – byť nijak průlomových – angažovat takové herce, kteří byli zárukou komerčního úspěchu (Hana Vítová, Gustav Nezval, Ladislav Pešek, Jindřich Plachta atd.) Povzbuzen úspěchem pak Slavíček hned v roce 1938 natočil dalších pět filmů, v následujících letech, obecně z důvodu války filmařsky chudých, svou práci omezil. Žánrově jsou jeho snímky různorodé, byly to komedie (Vzhůru nohama, 1938), dramata (Cestou křížovou, 1938), dokonce i jeden film válečný (Zborov, 1938). Jeho sázení na jistotu v podobě obsazování populárních herců (opět to byla především Hana Vítová) nebylo vždy zárukou úspěchu, v některých jeho filmech dokonce nehraje žádný skutečně známý herec, což vedlo k jejich zapadnutí. Z let 1938-1945 tak stojí za zmínku snad jen film Pantáta Bezoušek (1941), jejž zachránila kvalitní literární předloha K. V. Raise. Jiří Slavíček točil i po druhé světové válce, uplatnil se také jako autor scénářů. Z této doby stojí za zmínku drama z vězeňského prostředí Dvaasedmdesátka (1948) s Danou Medřickou v hlavní roli. Tento kontroverzní příběh nenašel v kritickém roce 1948 pochopení a premiéru v kinech měl až o pět let později, v roce 1953. Ani tehdy ale nedostal prostor v největších biografech, hrál se převážně na venkově a v okrajových kinech. Posledním filmem Jiřího Slavíčka byl dětský snímek z pionýrského prostředí Konec strašidel (1952). Na další vlastní uměleckou tvorbu pak rezignoval, protože v této době již pracoval jako ředitel barrandovských filmových ateliérů a uplatnil se také jako pedagog na Vyšší filmové škole v Čimelicích. Jiří Slavíček zemřel v Příbrami v srpnu 1957 krátce po svých 56. narozeninách.