Ema Řezáčová

Pocházela z řemeslnické rodiny. Po ukončení základní školní docházky studovala na vyšší státní průmyslové škole -o ddělení chemickém /1918-1920/. Od roku 1920 redigovala do roku 1923 Šolcovy kalendáře. Zde získala potřebné znalosti i zkušenosti pro práci redaktorky v týdeníku Český svět /1927-1930/, pak pokračovala v časopisu Eva /1930-1935/ a následně v týdeníku Ozvěny /1935-1941/. V období okupace německými nacistickými vojsky se prakticky do literární činnosti ani veřejného života nezapojovala. Po osvobození Československa vedla nedělní ženskou rubriku deníku Práce /1945-1948/ a ve stejnojmenném nakladatelství redigovala edici Románkové novinky /1945-1949/. Od roku 1950 až do své smrti se výlučně věnovala literární práci a žila jako spisovatelka z povolání v Praze. Byla provdána na spisovatele Václava Řezáče/1901-1956/. První povídku zveřejnila v periodiku Zvěstování v roce 1919. Později se její prozaické příspěvky objevovaly v hojném počtu v novinách, časopisech nebo jako příspěvek do periodik zabývajících se pracemi začínajících literátů - Zvon, Světozor, Český svět, Eva, Lidové noviny, Vlasta, Zemědělské noviny, Literární noviny, Divadlo, Plamen, Literární měsíčník, Nové knihy a Kmen. Své prózy publikovala souběžně i knižně, zpočátku šlo o romány určené dívkám - Špička chce k novinám /1934/. V roce 1944 vydala satirický román - Čertovo kolo /1944/. Po válce se připojila k spisovatelům, kteří se zabývali především tématům mateřství a mezilidských vztahů v návaznosti na celospolečenské poválečné změny. Prvním románem tohoto druhy byl román - Radostná událost /1947/. Následovala próza pro mládež - Dům na kolečkách /1948/. Budovatelská témata a zjednodušená schémata se nevyhnuly její knižní ani divadelní tvorbě. V divadelní hře TŘETÍ VRSTVA /1948, prem.1948/ a následně i z kolektivizace vesnice v divadelním dramatu TICHÁ VESNICE /1948, prem. 1948/. Sbírky próz, které vznikaly v konci čtyřicátých a na počátku padesátých let, ještě trpí jistým zjednodušováním a jednosměrným jednáním jednotlivých postav - Nový svět /1953/, nebo - Proudy /1954/. Časopis Divadlo zveřejnil divadelní hru JANA /1955, prem. 1956/, která již ukazuje na zásadní změny nalézající u autorky zvýšený zájem zachytit individuální lidské osudy. Již roce 1954 Ema Řezáčová napsala a zveřejnila drama PANENSKÁ JABLKA /1954/, které myšlenkově hře Jana předcházelo. Koncem padesátých let se autorsky odmlčela, zřejmě v souvislosti s její těžkou osobní ztrátou, když jí v roce 1956 zemřel manžel, spisovatel Václav Řezáč /1901-1956/ a též i vytížením při výkonu funkce předsedkyně filmové sekce Svazu československých spisovatelů /1954-1962/. V roce 1960 napsala a vydala delší prózu - Neznámá rovnice /1960/, představující ženský pohled na soukromá a morální témata, a román - Jeden a druhý /1962/. Obdobnými tématy se zabývala i v próze - Mráz /1981/. Posledním románem Emy Řezáčové byl román - Blázen z Horní Dolní /1983/. V období let 1968 až 1979 pracovala na své pentalogii, rodinném zpola autobiografickém vyprávění. Jednotlivé části vycházely v románovém rozsahu v pořadí - Pozlacené dno /1968/, Lesklá bída /1970/, Tantalovy slasti /1974/, Kde přezimuji motýli /1976/ a Modrý vějíř /1979/. Je autorkou námětu filmu režiséra Václava Kršky AŽ SE VRÁTÍŠ /1948, sc. Václav Krška + Václav Řezáč/ a scénáře PO NOCI DEN /1956, rež. Jaroslav Mach, podle povídky - První krok ze sb. Nový svět/. Československá televize vysílala televizní inscenaci divadelní hry Emy Řezáčové Jana /1956, rež. Miroslava Ondráčka s herci Městských divadel pražských/. Ema Řezáčová patřila k autorům, kteří se věnovali vedle své literární práce i rozvoji českého ochotnického divadla, zejména po roce 1945. Erkul