Liviu Rebreanu

Bývá označován za hlubokého znalce duše rumunského národa. Velmi dobře rozumněl i davové psychologii a problémům nižších sociálních vrstev. Dokázal věrně zachytit pocity národnostního útlaku, ponižování i krizi za první světové války na obyvatelstvu, zejména prostých lidech. Liviu Rebreanu – prozaik, dramatik, novinář, tvůrce kratších próz a předně autor moderního rumunského románu. Narodil se 27. listopadu 1885 v malé sedmihradské vesničce Târlişua jako první z třinácti dětí, jejichž otcem byl hrdý rumunský vlastenec, vesnický učitel. Proto se některé jeho rané povídky a hlavně první román JON (Ion – 1920, česky 1929), věnují prostředí vesnické učitelské rodiny, která musí bojovat jak s denními starostmi o obživu, tak i s národním útlakem. Rebreanu znal dobře bídu vesnického života i politický útlak na vlastní kůži, jelikož právě v těchto podmínkách vyrůstal (a z tohoto prostředí vyšel i Apostol Bologa – hrdina jeho nejslavnějšího románu Les oběšených). Jeho dílo je často z prostředí nižších sociálních vrstev protkáno autorovou vyzrálou psychologickou obratností. Spisovatelem se toužil stát už od svých studentských let, ale doba a prostředí mu nepřály. Studoval vojenskou školu v Šoproni a poté (1903–1908) Vojenskou akademii v Budapešti. Zrovna se začala vyvíjet jeho slibná kariéra c. k. rakousko-uherské armády, ale on se toužil stát spisovatelem – rumunským vlasteneckým spisovatelem, proto slibně se rozvíjející kariéru opustil a rozhodl se živit se jen psaním. Hon na jakékoliv projevy rumunského národního cítění mu nedávaly jinou možnost, než roku 1908 tajně a nelegálně (jelikož byl politicky podezřelou osobou) překročit hranice a přes hory odejít ze Sedmihradska do Rumunského království. Od svého přestěhování do pravé vlasti Rumunů si hodně sliboval. Těšil se, že vlastenectví už nebude bráno jako jedna z forem zločinu, a proto spoléhal na účast a pomoc svých krajanů. Ale v Bukurešti zažil pravé vystřízlivění. Co hledal, nenašel, protože na chudé Rumuny ze Sedmihradska vláda pohlížela skrz prsty. Jejím velkým zájmem bylo hlavně udržet dobré vztahy s mocným sousedem, ke kterému jí vážou mnohé ekonomické a hospodářské zájmy. Tak se Rebreanu zprvu setkával jen z odměřeným chladem a nezájmem. Jeho začátky v Bukurešti byly těžké. Živil se jako novinář, redaktor, korektor, psal desítky pro něj naprosto nevýznamných článků, jen aby se uživil. Na to, po čem tak toužil, mu nezbývalo příliš času, přesto se snažil zahájit svou opravdovou literární činnost. Začal psát menší povídky a črty, které byly otiskovány v literárních časopisech. I přes jeho nezpochybnitelný talent však tyto menší díla zapadala v záplavě tehdy módní prózy. Na Rebreana však čekaly ještě horší chvíle – roku 1916 královské Rumunsko vstupuje na straně Dohody do světové války a Rumuni se tak ocitli ve velmi nelehkém postavení. Vedle samotného Rumunského království totiž část Rumunska – Sedmihradsko (řečeno též Transylvánie) patřilo pod uherskou korunu (zhruba od 11., 12. století). Vedle sebe zde vyrůstali Rumuni, Maďaři i Němci a tady taky začalo v 19. století sílit národní hnutí proti Rakousko-Uherské nadvládě (podobně tomu bylo i v Čechách, na Slovensku nebo v Chorvatsku). Hnutí a veškeré revoluční snahy však byly potlačeny a Sedmihradsko bylo pevně přimknuto k Uhrám a obyvatelstvo stejně jako u ostatních národů, kteří byly pod rakousko-uherskou korunou se stalo terčem násilného utlačování a pomaďaršťování. Rumuni ze Sedmihradska (stejně jako ostatní národy zde žijící), byli nuceni narukovat do uherské armády. Tak se stalo, že se v 1. světové válce ocitli v bratrovražedném boji, se zbraní v ruce sami proti sobě. Z Livia Rebreana se stal vyvrhel, úřady královského Rumunska ho považovaly za nespolehlivého, hrozilo mu vyhoštění z vlasti. Na druhé straně se do země valila rakousko-uherská armáda, pro kterou byl Rebreanu jako nelegální uprchlík ze Sedmihradska, zběhem. Na jedné straně trpěl díky těmto individuálním útrapám, na straně druhé ho těžce trápil osud celého Rumunska, které roztržené historickým vývojem, bylo postaveno do bratrovražedného boje. Tato situace zapříčinila vlnu dezertací, kdy Rumuni přeběhávali z uherské armády na rumunskou stranu. Takhle skončil i jeden z Rebranových bratrů, který byl při tomto pokusu chycen a popraven. Konec první světové války znamenal sice připojení Sedmihradska k Rumunsku, ale třídní rozpory zůstaly nevyřešeny. Vzedmula se revoluční vlna socialismu a sílící protimaďarský šovinismus. Pro Livia Rebreana však následovaly lepší časy, kdy se konečně prosadil na literárním poli. Bolestivé události a osobní zkušenosti dali vzniknout velkým tématům a velkým dílům, jež jsou dodnes obdivovány, ty se staly námětem i velkých rumunských filmařů. Prostředí živořící vesnické učitelské rodiny za těžkých dob politického útlaku před světovou válkou, bylo tématem již zmíněného románu JON (vydán 1920, česky 1929). Který bývá označován za první moderní rumunský román. Poprava jeho bratra, osobní zkušenosti a obrazy oběšených Čechů, kteří taktéž nechtěli bojovat po boku svých utlačovatelů, daly vzniknout jednomu z nejlepších děl rumunského kritického realismu – románu LES OBĚŠENÝCH (Pădurea spânzuraţilor, 1922). Dílo nemilosrdně zobrazující absurdní skutečnost je psáno spíše formou psychologického románu. Hlavní postavu je intelektuál ze Sedmihradska, Apostol Bologa, který z rozmaru své povrchní snoubenky, pro kterou jsou imponující uniformovaní "hrdinové", narukuje do uherské armády. Klíčovou scénou je zde poprava českého zběha Svobody a Apostol Bologa, ač Rumun, je plný heslovitých přesvědčení o "cti, věrnosti službě a povinnosti" rakousko-uherské vlasti. Odsuzuje proto zběhnutí jako výraz zbabělosti a nejvyššího zrádcovství. Pod tíhou Svobodova hrdého chování s jakým je ochoten se nechat oběsit, se však v Apostolovi ozve dosud tiché rozkolísané svědomí, které rozvíří otázky točící se právě kolem toho, co je to vlast, povinnost, jaký je vlastně smysl všeho – a ty ho uvedou do konfliktu se sebou samým, se svým svědomím a s národními zájmy. Marně hledajíc odpovědi, se Apostol topí ve filosofických úvahách a útěcích k náboženské víře. Jediným světlým bodem se mu stane láska k mladé prosté, povrchními ideami nezkažené maďarské vesničance Iloně, se kterou se zasnoubí. Z postav a vylíčení událostí, je zde cítit tíha a absurdnost oněch těžkých let, hluboký soucit ke všem utlačovaným národům, snaha zachytit pocity a zmatky, kterých se tato situace na nich dopustila (vedle Rumunů jsou zde právě i Češi) i nesouhlas s protimaďarským šovinismem, který se v Rumunsku po válce tak rozbujel (ten je vyjádřen právě v kladných postavách maďarské dívky Ilony a jejího otce Vidora). Vše vyvrcholí další popravou – poravou, jejíž hlavním aktérem je sám Apostol Bologa. Důvod: vlastizrada a pokus o zběhnutí. Bratrovražedný boj, nesmyslnost války – pod tíhou těchto palčivých otázek a mnohých jiných, které se stále ozývají živeny novými a novými podněty, napsal Rebreanu povídku KATASTROFA (Catastrofa, 1921), která se s nimi taktéž pokouší vyrovnat. Spolu s Jonem a Lesem oběšených bývá na vrchol Rebreanovy tvorby stavěn román POVSTÁNÍ (Răscoala, 1933). Ten mapuje rolnické povstání v roce 1907. Svou obdivuhodnou psychologickou zdatnost představil Liviu Rebreanu i v románu ADAM A EVA (Adam şi Eva, 1925). A konečně i v sociálně-kritickém románu TANEC LÁSKY A SMRTI (Ciuleandra, 1927). Ten poukazuje na katastrofu, kterou jenom může způsobit mladý aristokrat Puiu Faranga, který si kupuje lásku mladé krásné prosté vesničanky Mădăliny, jejíž rodina mu jí vydá výměnou za značný finanční obnos. Ožení se s ní, ale její duše se koupit nedá, patří někomu jinému. Katastrofa je nevyhnutelná. Samo slovo Ciuleandra označuje právě specifický rumunský tanec, který vesničanka Mădălina tak ráda tančila. Rebreanu se angažoval i na poli divadelního života. Mezi léty 1911–1912 pracoval u Národního divadla v Craiově, oženil se s herečkou Fanny Rădulescu. Poté v letech 1928 a 1930 byl předsedou Národního divadla v Bukurešti. Napsal několik her, ale ty nedosahovaly takového významu jako jeho literární činnost. V letech 1940–1944 zastával významný post prezidenta Společnosti rumunských spisovatelů. Roku 1944, ve svých 59 letech, mu však byla diagnostikována rakovina hrtanu. Nechtěl umírat pomalou bolestivou smrtí, a tak 1. září roku 1944 spáchal sebevraždu, zastřelil se ve svém venkovském sídle ve Valea Mare (Valašsko). FILMOVÉ ZPRACOVÁNÍ REBREANOVA DÍLA Rebreanovo dílo se stalo velmi významným námětem i pro rumunské filmaře, kteří se závažná témata pokusili zachytit na plátně. Les oběšených zfilmoval režisér Liviu Ciulei roku 1964 (u nás byl film uváděn pod názvem Reflektor smrti). Film měl obrovský úspěch a Ciulei si odnesl z festivalu v Cannes cenu za režii. Poté se tento všestranný umělec k filmu už nevrátil. Rebrenovo dílo se stalo věrným námětem i pro filmaře Mirceu Mureşana. A to hned dvakrát. Roku 1965 natočil na motivy románu Povstání stejnojmenný film (u nás uveden jako Bouře hněvu). A roku 1979 zfilmoval román Ion, který rozdělil na dvě části. Rebreanovo dílo nemohlo uniknout pozornosti ani slavného Sergia Nicolaesca, roku 1985 převedl na plátno námět knihy Ciuleandra (u nás se film jmenoval Tanec osudu) a opět tak významně rozšířil svou žánrovou pestrost a flexibilitu. Nebyl to však první filmový přepis tohoto románu – o ten se postaral Martin Berger již roku 1930 v prvním rumunském zvukovém filmu (natočen byl však jako Rumunsko-německá koprodukce).