František Xaver Svoboda

František Xaver Svoboda přišel na svět 25. října roku 1860 v Mníšku pod Brdy, v Pražské ulici čp. 23. Kořeny spisovatelovy rodiny spadají do obce Líšnice, kde žila dřevoštěpařská rodina Svobodů. Jedním z nich byl i Josef Svoboda – sirotek, jenž vyrůstal u svého strýce v Čisovicích. Ten se stal zakladatelem nového selského rodu, z něhož vzešel spisovatelův otec Antonín Svoboda. Ten přešel z Čisovic do Mníšku, kde zakoupil dům v nynější Pražské ulici. Byl velmi racionálně uvažujícím člověkem. V životopisné knize o F. X. Svobodovi od M. Fričové se o spisovatelově otci píše, že byl: „…člověk nejen přičinlivý, ale i přemýšlivý, který dovedl těžit ze zkušeností svých i z moudrosti a pokroku doby, jemuž se neuhýbá a neposmívá jako ostatní, ale trpělivě zkouší, co by z něho bylo pro něho užitkem.“ Antonín Svoboda byl skutečně člověk velmi činorodý. Po zakoupení usedlosti v Mníšku začíná obchodovat se dřívím a zvelebuje svou životní úroveň. Posléze se stává členem správního výboru Mníšku. Je typickým vlastencem, avšak v době průmyslového rozvoje v 19. století i přes nesympatie k Němcům uznává, že nová doba a století pokroku si žádá své a je nutné se přizpůsobit. V Mníšku zakládá první továrnu. Manželkou Ant. Svobody byla Anna, roz. Mestková, s níž se oženil r. 1846. Anna byla prostá, ryze mateřsky založená žena, jež podporovala svého chotě ve všech jeho snahách, i když jim ne vždy zcela rozuměla. F. X. Svoboda svou matku velmi miloval, nicméně skutečným vzorem byl pro něho jeho otec. Otcova obchodní činnost však zaznamenala po určité době úpadek, nastaly dluhy a statek musel být prodán. Roku 1875 se rodina stěhuje do Prahy, bez existence a zcela bez peněz. F. X. Svoboda tak za sebou nechává nejen dětství v našem kraji, ale také Čisovice, Skalku, rybník Sýkorovák a zejména Lucký mlýn, z něhož pocházela dívka jménem Monika Nováková, k níž v polodětském věku budoucí spisovatel zahořel platonickou láskou. V Praze navštěvuje mladý Fr. Xaver reálné gymnázium v Ječné ulici. Vyučoval ho mj. Petr Mužák, manžel spisovatelky Karoliny Světlé, který ve Fr. Xaverovi objevil malířské nadání. Nestarší Františkův bratr Jan měl velký výtvarný talent, ale jeho život skončil tragicky předčasně. V srdci mladého studenta se však kromě malování začalo probouzet také další nadání – literární cit. Již jako patnáctiletý psal verše a ještě v době, kdy jeho rodina živla na Mníšku, složil divadelní hru, napsanou na papíře, jež vytrhl ze sešitu na krasopis. „Nepamatuji se již na název. Vím jen, že jednala na zahradě, že osoby její byly učitel, pan farář, hoši a holky. Končila morálně, odměnou hodného chlapce a pokáráním rozpustilého, který chodil panu Janderovi na angrešt.“ – Tak na začátek své dramatické činnosti vzpomíná Svoboda ve své povídce „Baruška Pravdová“. Jeho dramatické nadání zřejmě vyplulo na povrch, když Mníšek navštívila kočovná divadelní společnost, která se na několik večerů usadila v mníšecké Velké hospodě. V sekundě zaujala mladého studenta historie starověku. Při náboženství píše pod lavicí historický román „Hannibal“. Sám ho tehdy svázal do knížky, namaloval obálku a daroval svému příteli. Skutečného tiskařského publikování se dočkal nadějný spisovatel v roce 1877 v sušickém časopise „Naší mládeži“, kde byla uveřejněna Svobodova báseň „Bůh“. O dva roky později jsou další dvě básně Svobodovy otištěny v „Almanachu české omladiny“, který rediguje Jan Herben a Jan Hudec. Almanach je věnován básníku Adolfu Heydukovi. Od roku 1881 posílá F. X. Svoboda své příspěvky do Sládkova „Lumíru“. Činí tak nejprve pod pseudonymem František Anger, poté pod ženským jménem Arnoštka Farkačová. Básně neznámé „autorky“ vyvolaly velký rozruch, přece jen v té době ženská vlastní tvůrčí činnost není příliš obvyklým jevem. O to větší bylo překvapení, když vyšlo najevo, kdo se za jménem Farkačová ve skutečnosti ukrývá. Bez zajímavosti také není příběh, na jehož základě Svoboda svůj ženský pseudonym zvolil. Jméno Farkač bylo jménem Svobodova učitele, jenž se oženil s jeho sestrou Pepičkou, která zemřela jako sedmnáctiletá a Farkač ji krátce poté následoval. Zůstal po nich malý Jeník Farkač, jehož vychovávali prarodiče Svobodovi. V dospělosti se dal na cestu služby Bohu a vstoupil do řádu Redemptoristů ve Švýcarsku. Po dlouhých letech objevila básníkova choť Růžena opuštěný hrob Jana Farkače v Innsbrucku a položila zde kytici růží. Básnická kariéra F. X. Svobody pokračovala sbírkou „Chladem a teplem“, jíž vydal vlastním nákladem roku 1883. Za necelý měsíc ji jeho kamarádi rozprodali po školách v ceně 20 krejcarů za kus. K této sbírce se pochvalně vyjádřili i pánové Neruda a Vrchlický. V roce 1891 vychází první Svobodův román „Probuzení“. Básník v něm zpracoval svůj později velmi oblíbený motiv mladého srdce, které je poprvé zasaženo tajemstvím života a lásky. Slaví též úspěch i jako dramatik, když se roku 1892 objevuje na scéně Národního divadla jeho hra „Směry života“, jedna z prvních her českého realismu. SŇATEK S RŮŽENOU ČÁPOVOU V osobním životě zasvítilo Svobodovi slunce dne 6. září roku 1890, kdy uzavřel v kostele u Karmelitánů sňatek s Růženou Čápovou, dcerou po centrálním řediteli premonstrátských panství. První věcí v mladém manželství bylo, že zavezl svou choť do skalecké myslivny nad Mníškem a seznamoval ji se svým krajem. Byla to právě skalecká myslivna, o níž o několik let později napsala Růžena Svobodová své dílo „Pokojný dům“ (novela). Za manželi Svobodovými vždy přijíždělo mnoho uměleckých přátel, většinou samozřejmě z řad literárních. Objevoval se tu i F. X. Šalda, Antonín Klášterský, Antonín Sova, ale také herečka Hana Kvapilová. Roku 1897 byl F. X. Svoboda zvolen dopisujícím členem České akademie věd a umění, od roku 1914 se stal pak i řádným členem. Pracovní úspěchy však nemohly zabránit tragédii v životě osobním. V časných ranních hodinách Nového roku 1920 zemřela jeho milovaná choť Růžena na srdeční mrtvici. VELKÉ BÁSNÍKOVO SRDCE O dobrém srdci básníka Svobody se traduje historka, v níž za mistrem přišel mladý student s několika Svobodovými knihami a žádal o podpis. Svoboda tak ochotně učinil a viděl, že mladý muž má ještě cosi na srdci. Posléze se mladík svěřil, že se živí prodejem knih a za titul s autorovým podpisem dostane o 10 Kč víc. Otázal se spisovatele, zda může ještě nějaké knihy přinést. F. X. Svoboda souhlasil a mladík donesl ještě asi 70 svazků. Svoboda však nejen že ochotně stoh knih opatřil svým podpisem, ale dokonce ještě mladého muže podaroval větší bankovkou a popřál mu hodně úspěchů. V roce 1930 oslavil F. X. Svoboda své 70. narozeniny v lesním divadle v Řevnicích. O této události píše v knize „Městečko pod Skalkou“ Jan Šťastný, knihtiskař z Řevnic, jehož rodina oslavu zajišťovala. Na oslavě byla velká účast z řad umělců i obyvatelstva, přítomen byl také Svobodův přítel E. Stanislav Vráz, s nímž si básník slíbil také oslavu osmdesátin. Bohužel, své životní jubileum 80. let již oslavil F. X. Svoboda sám. Svého přítele Vráze následoval do místa věčného odpočinku dne 25. května 1943. Je pochován vedle své choti Růženy na Vyšehradském Slavíně. NEJSLAVNĚJŠÍ VESELOHRA - "POSLEDNÍ MUŽ" Jak se dovídáme ze vzácné publikace „Městečko pod Skalkou“, velmi známá a podvakrát zfilmovaná veselohra „Poslední muž“ o despotickém otci rodiny vychází ze skutečné události z autorova života, kdy si přivydělával jako student kondicemi v rodině významného stavebního podnikatele z Vinohrad. Byl velmi přísný, jeho manželka, tři dcery a dva synové jej poslouchali na slovo. Obývali 4-pokojový byt, kde se z pavlače vcházelo do předsíně. Z předsíně se šlo do kuchyně, z ní do tří pokojů a dále do posledního pokoje, který měl dveře opět do předsíně. Celý byt tvořil čtverec a tudíž šlo z předsíně jedněmi dveřmi vejít, projít celý byt a opětovně vstoupit do předsíně. Jednou se stalo, že rodiče odjeli (na rozdíl od pozdější dramatizace nezůstala doma ani matka) k příbuzným a děti včetně svého mladého vychovatelé a služebné Barušky dostaly přísně nakázáno, kterak se chovat. Zbytek známe. Potomci si pozvali své lásky, mladý František Xaver prožíval sám malý románek s jednou z dívek – Magdou. Mládež uspořádala domácí večírek, když tu v nejlepším momentu zábavy se vrátili rodiče. Situaci vyřešila básníkova milá: „…jen moje Magdička neztratila hlavu, vstrčila nás do druhého pokoje, zařídila, abychom tiše prošli bytem, v posledním pokoji čekali, a až bude vzduch čistý, abychom proběhli předsíní na pavlač a odtud ven. Nato odběhla do kuchyně, chvíli rodiče zdržela, mezitím co Zděnka v pokoji hleděla uklidit aspoň zčásti stopy našeho řádění. Tak se stalo, že rodiče nic nepoznali a vše dobře dopadlo. Tato episodka se odehrála v roce 1881, v roce 1915 jsem ji zdramatizoval a ovšem něco přidal.“ Původně nabídl Svoboda svou novou divadelní hru Národnímu divadlu, ale byl odmítnut. Později o ni byl požádán Vinohradským divadlem. Uvedení zde se však dočkala až 23. června roku 1919. Úspěch byl nevídaný a dosáhla ho nejen na domácí scéně, ale dočkala se také překladů do mnoha jazyků. Oblíbené téma o neomezeném otcovském vládci rodiny se dočkalo dvojího filmového zpracování. Poprvé se v hlavní roli objevil Hugo Haas v režii Martina Friče v roce 1934, podruhé se již pod názvem „Poslední mohykán“ představil divákům Jaroslav Marvan v režii Vladimíra Slavínského z roku 1947. LITERÁRNÍ ZDROJE: Na základě spisovatelova životopisu „Básník domova“ od Maryny Fričové, publikace „Městečko pod Skalkou“ od Jana Šťastného a vlastního Svobodova díla „Rozkvět“ (kronika spisovatelova rodu) zpracovala Petra Cejpková.