Zdeněk Šavrda

Zdeněk Šavrda pocházel z Votic u Benešova, v době dospívání ale odešel do Prahy, kde začal hrát s napůl profesionálním souborem Svaz dělnických divadelních ochotníků československých (1927-1928). Po těchto prvních zkušenostech s jevištěm začal studovat na konzervatoři, kde v roce 1934 absolvoval dramatické oddělení. V rychlém sledu pak vystřídal dvě první angažmá v Praze – hrál v Novém divadle (1934-1935) a v Osvobozeném divadle (1935-1936). Na dalších pět let spojil svůj osobní i herecký život s Ostravou, kde působil v Národním divadle moravskoslezském (1936-1941). Jeho návrat do Prahy byl spojen s angažmá v Uranii (1941-1944), po uzavření divadel na konci války zůstal dočasně bez práce. Zdeněk Šavrda byl ve svých začátcích ovlivněn moderními směry, zvláště surrealismem, a ve svých působištích na přelomu předválečných let a prvních let okupace se vypracoval ve výrazného herce charakterních rolí. Po válce se Šavrda podílel na založení Divadla 5. května, kde pak působil do roku 1948, následující tři sezóny byl spojen s Československým divadlem státního filmu (1948-1951; dnešní Hudební divadlo Karlín). Nejvýznamnější svou délkou působení je v Šavrdově herecké dráze angažmá v Národním divadle, kam nastoupil v roce 1951 a setrval zde až do svého odchodu do penze (1978). Na rozdíl od svých předchozích působišť se tady Šavrda ale musel vyrovnat se sestupem z pozice herecké hvězdy mezi představitele vedlejších až epizodních rolí. Postav na naší první scéně sehrál desítky, střídal klasický repertoár s modernou, stejně tak jako práce domácích autorů se zahraničními tvůrci. Jeho herecký projev se přes malý časový prostor vyvinul v osobité kreace vyznačující se schopností rozhodné a pádné zkratky. Kromě herectví se na jevišti Národního divadla uplatnil také jako inspicient a asistent režie. Filmografie Zdeňka Šavrdy je zajímavou kapitolou v jeho herecké práci a oplývá v průběhu let početní nevyvážeností, která má ovšem své logické pozadí. Po získání prvního profesionálního angažmá byl osloven Vladimírem Slavínským pro film VDAVKY NANYNKY KULICHOVY (1935), kde se ve vedlejších rolích objevili i další herci z Nového divadla, kde tehdy hrál i Šavrda; v této nenáročné veselohře ztvárnil postavu sochaře. Několik let strávených v Ostravě pak pro Šavrdu znamenalo dlouhou přestávku ve filmové práci, až znovu v Praze dostal příležitost – i když jen v epizodních úlohách – zahrát si v kvalitních filmech protektorátní éry (ZLATÉ DNO, 1942; OKOUZLENÁ, 1942; ŠŤASTNOU CESTU, 1943; JARNÍ PÍSEŇ, 1944). Také po válce Šavrda hrál v několika filmech, nejnáročnější pro něj z hlediska filmování byl přelom 40. a 50. let, kdy byl angažován v Československém divadle státního filmu a tím pádem často obsazovaným hercem. V letech 1948-1950 hrál celkem ve třinácti filmech, v žádném z nich ale nezanechal stopu výraznější než okrajové epizody v různých profesích. Po nástupu do Národního divadla se ve filmu prakticky odmlčel, až v době normalizace dostal několik nabídek do filmů nadčasových i ovlivněných politickou zakázkou (SVATBY PANA VOKA, 1970; MŮJ BRÁCHA MÁ PRIMA BRÁCHU, 1975; ČAS LÁSKY A NADĚJE, 1976; VÍTĚZNÝ LID, 1977). Spíše jen výjimečně spolupracoval také s televizí nebo s rozhlasem. Profesní dráhu Zdeňka Šavrdy provázely také mimoherecké aktivity, již ve třicátých letech byl členem výboru Svazu českých herců, za druhé světové války patřil k členům ilegální KSČ. Politické a organizační aktivity vykonával i po válce a v roce 1965 získal titul zasloužilého člena Národního divadla. Zdeněk Šavrda byl dvakrát ženatý; jeho první manželkou byla loutkoherečka Jana Mikulová (1924-1997), po rozvodu s ní se pak podruhé oženil s herečkou Lídou Plachou (1921-1993). Z prvního manželství se narodila dcera Zuzana Šavrdová (1945), taktéž herečka. Zdeněk Šavrda zemřel v Praze 7. dubna 1982 ve věku 74 let.